Cimrman, Kurčatov a první reaktor

11. srpna 2014, 00:00 - Vadim Fojtík
11. srpna 2014, 00:00

Dvojkou ruského jaderného programu byl tajemný Dolležal, na Ukrajině narozený inženýr s vazbami na Česko

Běžte dál, ale pozor, ať nic nerozbijete.

Z tohohle porcelánového servisu pil čaj akademik Kurčatov, je to velice vzácný hrneček, upozorňuje mě jedna z průvodkyň muzea, které se nachází ve vile, kde dlouhá desetiletí žila a pracovala jedna z ikon sovětské vědy – Igor Kurčatov. Hlavní mozek sovětského jaderného programu.

Korpulentní dáma nás po celou dobu prohlídky bedlivě sleduje přísným pohledem.

„Člověk si připadá jako na školním výletě,“ poznamenává jeden z kolegů. Vzápětí se přiblíží až moc blízko k vědcovu pracovnímu stolu. Z obličeje průvodkyně zmizí přátelský úsměv a ozve se varovné syknutí. Poté, co se kolega o několik kroků vrátí, se vrací i úsměv na její tvář a pokračuje ve výkladu o Kurčatovových pracovních úspěších a jeho rodinných trablech. Vybavení muzea je původní včetně stařičkého televizoru Sony. „Zde Kurčatov přijímal návštěvy, zde večeřel s přáteli, v této místnosti odpočíval a poslouchal hudbu,“ pokračuje průvodkyně s takovým zapálením, až má člověk pocit, že tu s akademikem Kurčatovem několik let žila.

Koukneme se, co to dělá Dům, ve kterém Kurčatov pracoval až do své smrti v roce 1960 (zemřel v 57 letech), stojí v moskevském areálu ruského vědeckého centra, které se nepřekvapivě jmenuje Kurčatovův institut. „Kurčatov chtěl být blízko svým dělníkům, proto bydlel přímo v institutu,“ líčí oficiální verzi průvodkyně. Dle neoficiální verze pak proto, aby se oplocený objekt v areálu dobře hlídaného závodu mnohem lépe střežil. Nikdo nežádaný se nedostal nepozorovaně dovnitř, a co možná bylo ještě důležitější, nikdo se bez svolení nedostal ven.

Kurčatovův institut je součástí Národního výzkumného centra, do jehož modernizace investuje Kreml v posledních letech desítky až stovky milionů dolarů. Ne vše se ale bude muset rekonstruovat. Třeba první jaderný reaktor v Evropě a Asii, který Kurčatov se svým týmem zprovoznil v roce 1946. Cíl byl tehdy jasný, zkonstruovat funkční zařízení, které vyrobí dostatečné množství plutonia na produkci jaderných zbraní. Podařilo se. Zmíněný reaktor je v suterénu nízké budovy. Návštěvníci jsou nuceni nejprve projít řídicí místností, stále vybavenou technologiemi z konce čtyřicátých let minulého století. Poté, co sejdou po příkrých schodech, které pokrývá patrně také původní linoleum, dorazí ke stařičkému reaktoru. V něm se dodnes štěpí palivo, které do něj nechal navézt Kurčatov. Někteří optimisté tvrdí, že se tak bude dít dalších tři sta let, pesimisté hovoří dokonce o sedmi stech letech.

Po několika metrech chůze ztemnělou chodbou narazí návštěvník na stěnu z grafitových cihel. Reaktor je osm metrů široké a 7,8 metru vysoké zařízení. Na vnější, metr široký plášť spotřebovali jeho stavitelé 436 tun čistého grafitu, vnitřek zařízení naplnili 48 tunami uranu.

Část uranu zabavila Rudá armáda Němcům po druhé světové válce, zbytek štěpného materiálu konstruktéři sháněli po celém tehdejším Sovětském svazu. „S nadsázkou lze říci, že do něj nacpali všechno, co obsahovalo alespoň stopu uranu,“ tvrdí průvodce v muzeu. S bezpečností se vědci v roce 1946 moc nepárali.

Složili reaktor, navezli palivo a spustili štěpnou reakci. Pak zase pár grafitových bloků, které měly bránit úniku radioaktivity, sundali, aby se podívali, „co že se to v tom zařízení vůbec děje“. Vše běželo podle plánu, grafitové bloky se mohly vrátit na původní místo. Sovětský svaz získal potřebnou technologii pro produkci plutonia. V roce 1953 mohl SSSR odpálit svoji první jadernou pumu.

Děravý životopis Takřka souběžně ale začal Kurčatovův tým pracovat i na výrobě prvního komerčního reaktoru pro výrobu elektřiny. První v Evropě (Rusové dodnes tvrdí, že na světě) postavil Kurčatov a spol. sto kilometrů od Moskvy, ve městě Obninsk. V této souvislosti stojí za zmínku jistý Nikolaj Antonovič Dolležal. V Česku takřka neznámá osoba byla druhým, případně třetím mužem ruského jaderného programu. Dolležal se podílel na vývoji atomové bomby a prvních jaderných reaktorů, včetně těch určených pro ponorky. Tento konstruktér s nerusky znějícím jménem Dolležal se narodil v roce 1899 ve městečku Omelnik na Ukrajině v Záporožské oblasti, zemřel v roce 2000 ve věku 101 let. „Až do poslední chvíle se zajímal o dění v naší elektrárně,“ tvrdí jeden z průvodců v informačním středisku v Obninsku.

Ale zpět k Dolležalovu životopisu. Záporožskou oblast pomáhalo kolonizovat velké množství Čechů; jejich potomci v oblasti dodnes žijí. Některé historické prameny jen zlehka naznačují české kořeny jeho rodiny. Oficiální životopis vypracovaný ještě politruky v tehdejším Sovětském svazu se o ničem takovém nezmiňuje. Dle zaměstnanců již zmíněného informačního centra v jaderné elektrárně v Obninsku i z toho důvodu, že byl možná židovského původu. Zajímavé je, že veškeré další historické souvislosti a osoby, které se podílely na budování sovětského jaderného průmyslu, rozebírají velmi ochotně a zevrubně. Otázky na Dolležalův původ je ale poněkud rozladily.

Další mírná nesrovnalost v Dolležalově životopisu je v datu narození. V některých oficiálních verzích se hovoří o tom, že se narodil v březnu roku 1913. To je ale spíše nechtěná chyba životopisců. Zhruba stejnou váhu mají i poznámky českých novinářů, že nesrovnalosti v Dolležalově biografii se nápadně shodují s dobou, kdy se z Čech vytratil Jára Cimrman.

Mnohem zajímavější spekulace je uvedena v publikaci Red Atom Paula Josephsona, která tvrdí, že se Dolležal narodil v Moskvě, kde se jeho otec podílel na výstavbě první tramvajové linky, teprve poté se měla celá rodina přestěhovat na Ukrajinu do Omelniku.

Chybějí ale i další detaily Dolležalova životopisu, což u tak významných lidí sovětské vědy nebývá zvykem. Jedny z mála oficiálních údajů hovoří o tom, že Dolležal studoval na Baumanově státní technické univerzitě v Moskvě, kde získal v roce 1923 inženýrský titul.

V roce 1929 navštívil tehdejší Československo, Německo a Rakousko. Ihned po svém návratu do Sovětského svazu byl zatčen a další rok a půl strávil ve vězení. Údajně pro podezření ze špionáže a kvůli svým protisocialistickým názorům. Posléze byl i na přímluvu některých svých bývalých kolegů ze studií propuštěn a povolán, aby pomohl vybudovat sovětskou vědu. Jeho veleúspěšná kariéra mohla začít. V jejím průběhu pomohl mimo jiné zkonstruovat již zmíněnou jadernou pumu. Za to dostal Řád za zásluhy o vlast a ocenění Hrdina socialistické práce.

První, nebo druhá Zpět k první ruské jaderné elektrárně v Obninsku.

Město je vzdáleno od moře stovky kilometrů, přesto v centru města ze země trčí řídicí věž jaderné ponorky. A pokračujme dál. Z reaktoru první ruské jaderné elektrárny sice již bylo před časem odvezeno všechno jaderné palivo, vstup do areálu je ale přísně střežen.

Před časem bylo rozhodnuto, že objekt první ruské jaderné elektrárny bude sloužit jako muzeum, nadále však v objektu probíhá výzkum pro jiné jaderné programy. Návštěvník musí proto nejprve projít vstupní branou, na kterou jsou nabaleny kotouče ostnatého drátu. „Předložte doklady a všechnu elektroniku nechte v autobusu, v areálu se nesmí fotit,“ tvrdí jeden z průvodců, který porovnává, zda jména v dokladech souhlasí se seznamem nahlášených návštěv. Po několika minutách nás pouští do vstupní haly. Tady bezpečnostní opatření ještě přituhují. Možná i proto, že celý objekt hlídá Federální služba bezpečnosti (FSB). I tady následuje několikaminutové zdržení a lustrace dokladů, než se můžeme vydat do samotné elektrárny.

Ta zvenčí vypadá spíš jako zašlá továrna.

Její budování začalo na příkaz Stalina, který se chtěl světu ukázat i jako mírotvůrce. Obninská elektrárna (s označením AM-1) začala dodávat první elektřinu do sítě v srpnu roku 1954. Tedy před šedesáti lety. Vodou chlazený reaktor o výkonu pěti megawattů poháněl parogenerátor značky MAN umístěný ve vedlejší budově. Parogenerátor, který dělníci a inženýři na stavbě pojmenovali Máňa, byl součástí ruské vojenské kořisti z Německa.

Elektrárna fungovala až do roku 2002, kdy byla z ekonomických důvodů po 48 letech odstavena z provozu.

Rusové o Obninské jaderné elektrárně hovoří jako o vůbec prvním komerčním zařízení svého druhu ve světě. Je nutno brát takové tvrzení s jistou rezervou. Důvod je jasný, 20. prosince byl u města Arco ve státě Idaho spuštěn pokusný reaktor EBR1 určený k výrobě elektřiny.

Komerční provoz ale zahájilo zmíněné zařízení až v červenci roku 1955, tedy zhruba o rok později než jeho ruská konkurence. Pokusný americký reaktor navíc dlouho elektřinu nevyráběl, v roce 1955 se částečně roztavil.

Část uranu zabavila Rudá armáda Němcům po druhé světové válce, zbytek štěpného materiálu konstruktéři sháněli po celém tehdejším Sovětském svazu. Před časem bylo rozhodnuto, že objekt první ruské jaderné elektrárny v Obninsku bude sloužit jako muzeum, nadále však v objektu probíhá výzkum pro jiné jaderné programy. Bloky nebudou, tak aspoň palivo Američané a Rusové se přetahují o dodávky jaderného paliva pro Temelín ČEZ sice zrušil miliardový tendr na dostavbu Temelína a dva zájemci o výstavbu, americko-japonská firma Westinghouse a ruské konsorcium MIR.1200, přišli o mnohamiliardový kšeft. Přesto již začali bojovat o další miliardovou zakázku v Česku – o dodávky jaderného paliva pro Temelín. Ten zásobuje v současné době ruský TVEL, který je součástí uskupení Rosatom. Smlouvu má do roku 2020. Na první pohled je tak dostatek času. „Případný tendr a proces licencování paliva zaberou hodně času, takže se o dodavateli pro Temelín po roce 2020 začíná rozhodovat již nyní,“ sdělil týdeníku Euro dobře informovaný zdroj. Ten upozornil, že TVELu bude chtít konkurovat společnosti Westinghouse, která má s dodávkami paliva pro jihočeskou elektrárnu již několikaleté zkušenosti. A jak se zdá, Westinghouse hodlá v souboji využít i současného dění kolem Ukrajiny. „Firma zcela jistě bude poukazovat na nutnost diverzifikace dodávek jaderného paliva. Zatím je Česká republika zcela závislá na ruských dodávkách,“ dodal zdroj. Jeho slova nepřímo potvrzuje i vyjádření mediálního zástupce společnosti Westinghouse, který upozornil, že jeho firma je schopna oživit svůj produkt pro reaktory v Dukovanech. V tomto případě to ale bude velmi těžké, TVEL má smlouvu s ČEZ o dodávkách paliva do Dukovan až do konce životnosti tamních reaktorů. „Se společností TVEL máme smlouvu na dodávky paliva do roku 2020 s opcí na deset let. Máme zpracovány scénáře ohledně budoucích dodávek paliva. Jedním z nich je výběrové řízení. Ve hře jsou i technické modifikace umožňující efektivnější využití stávajícího paliva. Na rozhodnutí, kterou cestou půjdeme, je zatím čas,“ říká mluvčí ČEZ Ladislav Kříž.

O autorovi| Vadim Fojtík, fojtik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče