Chybí vize a noblesa

09. května, 00:00 - ROSTISLAV ŘÍHA
09. května, 00:00

Vždycky, když začnu přemýšlet o architektuře jako o svědectví doby a společnosti, kde žiji, končím u myšlenek na exil

V zemi, kde obecné srabství, pohodlnost a oportunismus byly pod záminkou demokracie ospravedlněny a povýšeny na zákon, to má architekt, a tudíž i architektura těžké. Tření v systému je takové, že nedovoluje žádnou změnu. Politici potřebují souhlas masy, navzájem se navíc drží v klinči, konkrétní odborné problematiky jsou tak odborné, že jsou nudné, takže se o ně nikdo nestará, co už taky z toho. Všechno dře. A ukažte na jediného souseda, který s radostí přitaká tomu, aby na místě, kde nebylo nic, vzniklo něco, co během výstavby bude obtěžovat prachem a hlukem a po jejím dokončení nezvratně sebere výhled a slunce.

PADESÁT ÚŘEDNÍKŮ

Aby se mohl postavit jakýkoli trochu větší dům, musí být zajištěn souhlas zhruba stovky úředníků. Každý z nich se bojí o místo. Ani jeden z nich si tedy nedovolí o projektu, který navíc posuzuje pouze z izolovaného hlediska jím dozorovaných obecných zájmů, přemýšlet v kategoriích dobré–špatné, uvažuje o něm jen jako o potenciálním riziku. Aby vydal kladné stanovisko, potřebuje jej podložit nějakým jiným kladným stanoviskem.

Navíc se úředníci – demokraticky – chovají v rámci norem a předpisů. Třeba u normy na hluk. Ta je nastavená tak, že v Praze na pozemku, kde přes den díky naprostému a luxusnímu tichu slyšíte cvrlikání ptáků, nemůžete postavit normální dům, protože v noci je slyšet cinkání tramvaje dole v údolí. Takže na všechny terasy, odkud lidé budou pozorovat to krásné město pod sebou, musíte nainstalovat protihlukové zástěny. Developer je nechce, protože stojí peníze navíc. Koncoví uživatelé je také nechtějí, protože brání ve výhledu a budou se muset čistit. Jediný, kdo ty zástěny chce, je úředník. Mimo protokol klidně řekne, že tohle konkrétní nařízení je hloupé a mělo by se změnit, ale když píše stanovisko, myslí na svoji židli.

Ještě o level níž je prokazování splnění koe flcientu zeleně. Decibely hluku se aspoň dají změřit, koeflcient zeleně je naopak dost abstraktní. K celkovému množství zeleně na pozemku totiž přispívají jak stromy, tak tráva nebo třeba živý plot. Každé se počítá jinak. Podle věcné logiky je zelený jak strom, tak trávník. Podle logiky předpisu to tak ale není. Aby se stromy započetly, nesmějí vyrůstat z trávníku. Normálního člověka by možná zarazilo, že ke splnění koeflcientu zeleně je třeba na pozemku vylít asfalt kolem stromů, ale architekta ne. Ten se totiž pohybuje v ještě hlubších kruzích pekla, což jsou… památkáři.

DEJTE TAM KÁMEN

Tady žádné vzorce nejsou, metodiky si protiřečí, existuje jen názor referenta. Když jsme do interiéru v paláci Koruna navrhli na podlahu marmoleum (je to skoro jako lino, ale víc opravdové – stejně jako bakelitovou lampu ho dnes koupíte ve starožitnostech), příslušná referentka nám ho zamítla. Řekla, že budova je historická a měli bychom použít tradiční materiál, dlažbu nebo kámen. Až její nadřízený jí vysvětlil, že palác Koruna byl svého času navrhován jako moderní, a marmoleum jako tehdy moderní hmota je nabusiness prosto v pořádku, naplňuje smysl původní stavby. Tahle historka má tedy šťastný konec, ale jak v jejím světle zhodnotíte následující Investor: Chce střešní okna stejně, jako je má soused. Památkář: No to nemůžete, protože ta střešní okna má už soused. Jsme rezervace UNESCO, hlídanou hodnotou je rozmanitost střešní krajiny, kdybych vám ta okna povolil, tak o ten status rezervace přijdeme, bude to tu příliš fádní. Tady si musíte položit dvě otázky: 1) Jak tohle jako architekt vysvětlíte svému klientovi, aniž byste se dostal do role blbce 2) Jak byste se mravně srovnali s tím, že rozhodnutí, jestli je z hlediska UNESCO v dané lokalitě oken akorát, nebo moc, vydává ta samá paní, kterou nedávno její nadřízený usvědčil z neprofesionality

Předchozí otázky stejně nezodpovíte, budete bojovat. Znovu si ověříte, že váš návrh není pro město ani lidstvo z hlediska tvorby špatný. A ten opatrný, usvědčeně nekvaliflkovaný úředník, který to konkrétní místo nezná ani z desetiny, vám pořád nechce dát povolení.

Pak se, spravedlivě rozhořčeni, začnete přít. A když už pře začne, jde o to, co si o konkrétním problému myslí někdo, kdo na danou problematiku „má papír“…

POVOLÁVÁNÍ EXPERTŮ

Nikdo si nechce nic „vzít na triko“. Luxusní exit ze situace, kdy byste si jako úředník přece jen něco na triko vzít měl, je povolat experta.

Ideální model je, když expert jen dává odborné stanovisko a nenese za něj žádnou odpovědnost. Expert se přikryje pláštěm své autority, úředník zase stanoviskem experta. Všichni v teple. Kromě architekta.

Jenomže čas nestojí každého stejně, a jakmile jsou v tom daně, je zle, prostě máme hloupé zákony. Klient si architekta najme s jasným: „Vytěž mi můj pozemek tak, jak se podle předpisů dá, 50 procent ti zaplatím během prací, 50 procent, až mi doneseš poslední povolení, aŹjestli to nebude včas (podle zákonných lhůt), tak platíš pokutu.“ Klient chce jistotu, nelze se mu divit. Architekt chce tvořit. Nemůže si pomoct. Klient oprávněně pokutuje architekta, povolení bylo vydáno pozarchitektura dě. Úřednice prostě „jen zapomněla“ někoho obeslat nebo si nestihla správně přečíst žádost, vždyť toho přece má tolik, tak za to (zpoždění) vlastně nemůže. Shrnutí Úřednice (přestože jasně profesně pochybila a překročila limity dané zákonem) stále má svůj plat (architekt na něj přispívá skrz daně), developer nakonec má svůj profit (nepůjde do projektu, který by zdržení úřednice ohrozilo, naopak už se zdržením počítá) a architekt má v nejlepším černou nulu a pocit odvedené práce. Slovo „dobře“ se použít nedá, výsledkem je kompromisní hnus. Proč Protože nejsou jasná pravidla a reálný metr neměří každému stejně.

Evidentně nechápou, že tvář stavebního světa, který dnes zakoušíme a jako svědectví o nás zůstane pro další generace, ovlivňují hlavně předpisy, na individuální přínos dnes není místo. Pracují „od do“. Mají pozici, tj. odznáček moci na klopě. Ten sám jim zjevně stačí – jistota státní správy versus… úplná zodpovědnost za to, co udělám.

Pointa Pointa není. Chybí i příběh, ze kterého by mohla vygradovat. Nemáme sdílenou sadu hodnot, z nichž by mohl vygradovat aspoň příběh. Máme jen vtipy, které ad hoc srážejí jakýkoli pevný názor. O něco pevného se dá opřít a zpochybnit to snadno. Snáz než něco pevného vytvořit. Chováme se přesně podle principu entropie. Nakonec tu zbude bahno.

Chybí vize. A samozřejmě noblesa. Potřebuji partnera, kterému o něco jde. Do momentu, než vize narazí na systém, se takových hlásí hromada. Takže potřebuji i jiný systém. Všechno je tedy špatně. Do příštího zastupitelstva, kde se bude rozhodovat o našem projektu. Pokud to dopadne dobře, budu mít chuť pokračovat. Možná.

O autorovi| ROSTISLAV ŘÍHA, RH­Arch

Mohlo by vás zajímat

 Geolog Václav Cílek (foto Martin Pinkas/Euro)

Václav Cílek: Ocitáme se ve světě nerovnováhy

Hongkong - ilustrační foto

Ekonomicky nejsvobodnější zůstává Hongkong, Česko si výrazně polepšilo

 Twitter

Twitter je krok od převzetí. Zájem může mít Google i Salesforce

 Ilustrační foto

MMF: Řecko potřebuje výrazně snížit dluhovou zátěž

 Budova německé Commerzbank v Hamburku

Commerzbank bude propouštět. O práci přijde 5 tisíc lidí

Krávy, ilustrační foto

Čína zrušila zákaz hovězího z USA. Lační po mase z ciziny

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a chci zakázat…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

  • Miroslav Bárta: Káhiru dobylo jenom pár set jezdců

Hry pro příležitostné hráče