Chyba v Sistěmu

29. září 2014, 00:00 - Blahoslav Hruška
29. září 2014, 00:00

Divoká privatizace baškirské ropy nikomu nevadila. Dokud v pasti neuvízl oligarcha Vladimir Jevtušenkov

Když loni v červenci ruský oligarcha Vladimir Jevtušenkov prohlásil, že zvažuje koupi české Telefóniky, mnoho analytiků pořádně znejistěl. Majitel největšího ruského mobilního operátora MTS sice operuje s výdělky, o nichž se manažerům v západní Evropě může jeden zdát, nikdy ale s výjimkou Indie neexpandoval dál než do bývalých republik Sovětského svazu.

A o jeho angažmá v někdejší Tesle Votice, kterou vlastní prostřednictvím skupiny NVision Group (dříve Sitronics), věděli jen opravdoví znalci.

Podle všeho šlo v případě Telefóniky jen o vypouštění pokusného balonku. Jisté je to, že na podobná zkoumání trhů má teď Jevtušenkov mnohem více času. Od poloviny září je v domácím vězení a jeho pohyb monitoruje elektronický náramek. Oligarcha, jehož majetek předloni časopis Forbes odhadl na 6,7 miliardy dolarů, je obviněn z praní špinavých peněz v souvislosti s divokou privatizací nerostného bohatství v povolžském Baškirsku.

Hned se začaly množit spekulace, že si tím ruský režim vyrábí další nevinnou oběť honu na úspěšné lidi. „Skutečně to vypadá jako Jukos číslo dva, protože je obviněn šéf společnosti, která v dobré víře řádně platí daně a je možné ji považovat za národního šampiona,“ prohlásil Alexandr Šochin, předseda Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů.

Oligarchův pád Srovnáním s případem Michaila Chodorkovského a jeho Jukosu však Šochin nepřímo poukázal na mnohem podstatnější problém. Jak Chodorkovskij, tak Jevtušenkov se vědomě pohybovali na hraně zákona a dost možná ji i překročili. Zatímco dlouhá léta to nikomu nevadilo, najednou se situace změnila.

Jevtušenkovovu impériu zatím nehrozí úplný rozklad jako Jukosu a sám oligarcha na rozdíl od Chodorkovského neskončil v sibiřské káznici. Jevtušenkovův příběh lze ale číst podobně jako ten Chodorkovského. Oba se z výšin hospodářské moci poměrně rychle začali sunout dolů. A teprve během společenského i finančního sešupu začínají přemýšlet, proč už ztratili politické krytí. A proč pravidla, která si nastavili s režimem, najednou už nikdo nedodržuje.

Na přátelské vztahy s politiky dal obviněný Jevtušenkov vždy více než šéf Jukosu. Svou kariéru spojil s Moskvou a především jejím dlouholetým primátorem Jurijem Lužkovem. S ním Jevtušenkova pojí dlouhé přátelství. Potkali se koncem 80. let minulého století, kdy o 12 let starší Lužkov šéfoval vědecko-technologickému odboru na ministerstvu pro chemický průmysl, zatímco Jevtušenkov přešel coby mladý kádr z výroby do výkonné rady na moskevské radnici. Své přátelství stvrdili i příbuzensky. Jevtušenkov se oženil s Natalijí Baturinovou, sestrou Lužkovovy ženy Jeleny, jediné ruské dolarové miliardářky.

Moskevský Janoušek Jevtušenkov po rozpadu Sovětského svazu na radu Lužkova začal podnikat. Přesněji řečeno – podnikali oba, jen Lužkov nikde v roli moskevského primátora, kterým zůstal dlouhých 18 let, oficiálně nevystupoval. Jednou z prvních Jevtušenkovových společností bylo Vědecké centrum, akciovka, kterou vyvedl z moskevské radnice. Ta až do roku 2009 mimochodem vlastnila v úvodu zmíněný český Sitronics.

Jevtušenkovovo angažmá v ruské metropoli se podobalo zlaté éře působení Romana Janouška v Praze. Ani bez něj se skoro nic nepohnulo. Jevtušenkov vlastnil firmu na správu městského majetku, dodnes mu patří nejen moskevská telefonní společnost, metropolitní rozvojová banka, městská televize TV-Centr, ale i slavné obchodní domy GUM a Dětský svět.

Ve snaze dostat různé aktivity pod jednu střechu Jevtušenkov v roce 1993 založil akciovou finanční společnost Sistěma, v níž dnes drží něco málo před 64 procent akcií.

Dlouho se k ní ale neznal a veřejně majoritní podíl potvrdil až v roce 2002, což ho rázem vystřelilo do klubu ruských miliardářů.

Nemovitosti, bankovnictví, pojišťovnictví, média i spotřební zboží byly však jen zlomkem toho, co Jevtušenkov získal investicemi do trhu s baškirskou ropou, který postupně mezi lety 2005 až 2009 ovládl. A zřejmě tím pomohl zlegalizovat gigantickou krádež státního majetku.

Baškirský podfuk Příběh privatizace baškirských nalezišť začal v roce 1992. Tehdejší ruský prezident Boris Jelcin vydal dekret, na základě něhož měla být část majetku Baškirské republiky převedena do federálních společností. Nestalo se a ruský rozpočet ve skutečnosti z privatizace ropy a plynu v Baškirsku neviděl ani rubl. Postaral se o to vystudovaný těžař a první baškirský prezident Murtaza Rachimov, který státní společnosti Bašněfť a Baškireněrgo privatizoval do rukou obchodních přátel svého syna Urala Rachimova.

Ural, majitel hokejového klubu Salavat Julajev Ufa, za nějž v minulosti hrál třeba Milan Hnilička, Tomáš Rolinek nebo Miroslav Blaťák, za to získal kupce akcií své vlastní firmy Baškirskij kapital. Za podíly přitom investoři zaplatili až sedminásobek nominální ceny, takže šlo zřejmě o formu protislužby za výrazně podhodnocenou baškirskou ropu.

„Je to nejzávažnější případ krádeže federálního majetku v celé historii ropného průmyslu v Rusku,“ prohlásil v roce 2010 o první fázi privatizace baškirských nalezišť Vladislav Ignatov, auditor Účetního dvora Ruské federace. Ve skutečnosti Ural Rachimov nepřestal Bašněfť majoritně ovládat. Jenže v roce 2005 se dostal do křížku se svým otcem. Rachimov junior se dal na politickou dráhu a chtěl se stát šéfem parlamentu; otec, v té době ještě prezident, si to ale nepřál. Rozpoutala se právní bitva, v níž Ural prohrál. Podle rozhodnutí soudu měl vrátit své podíly baškirskému eráru. To se však nikdy nestalo. Podle deníku Kommersant stát nekonal proto, že došlo k rodinné dohodě. Ural pověsil politickou kariéru na hřebík a našel pro Bašněfť důvěryhodného kupce.

Arménská spoj ka Tím byl Jevtušenkov a jeho Sistěma. Prostředníkem obchodu se stal arménský podnikatel Levon Hajrapetjan, který měl dobré kontakty na Kreml a znal se i s Uralem Rachimovem.

Za propojení prezidentova syna s důvěryhodným investorem měl podle listu Vedomosti inkasovat 50 milionů dolarů.

Zatímco Rachimov mladší žije dlouhodobě v Rakousku, Hajrapetjan takové štěstí neměl. Od poloviny července sedí ve vazbě a marně se odvolává na své špatné zdraví. Za jeho propuštění orodoval mimo jiné i jeho přítel, český europoslanec Jaromír Štětina.

Jevtušenkov postupně v Bašněfti získal 85procentní podíl za 2,6 miliardy dolarů.

Podle vyšetřovatelů šlo ale dalších pět miliard dolarů přes Rachimovovy i Hajrapetjanovy účty ve Švýcarsku, Rakousku a Arménii. Všechny podíly Sistěmy ve společnosti Bašněfť jsou prozatím zablokovány. Ani jejich případné vrácení do rukou Baškirské republiky by pro Jevtušenkova nemuselo být zdrcujícím rozsudkem. Horší situace by nastala, kdyby byl odsouzen i k dodatečné nápravě ušlého zisku. Jen na dividendách totiž Jevtušenkovova Sistěma od roku 2009 inkasovala z koncernu Bašněfť 180 miliard rublů (asi sto miliard korun). V takovém případě by musel Jevtušenkov stáhnout finanční rezervy ze svých dceřiných společností. Jinými slovy, demontovat své impérium.

Těžko říct, zda je to cílem prezidenta Vladimira Putina, jak tvrdí ruští liberálové. Motiv by tu byl – na Rusko dopadají mezinárodní sankce více, než je Kreml ochoten přiznat. Snahy o zvrácení privatizace a stahování majetku zpět od oligarchů pod erár se tak jeví jako logické. O to víc, že Jevtušenkov letos odmítl nabídku státního ropného gigantu Rosněfť na odkoupení podílů v Baškirsku, čímž si rozhněval Igora Sečina, šéfa olejářského impéria a Putinova poradce, který patří mezi nejvýše postavené „siloviky“, tedy někdejší agenty KGB v byznysu a politice.

Kreml nabízí jinou verzi. Jde prý o kauzu, která spadá do hospodářské kriminality. A rozplétání si vyžádalo několik let, takže spekulace o zvláštním načasování jsou bezpředmětné. Ať už je Jevtušenkovova vina jakákoli, Putin z kauzy tichého oligarchy dobře nevyjde. Přinejmenším politicky by pro něj bylo mnohem výhodnější, kdyby divokou privatizaci baškirské ropy nechal bez povšimnutí. Což až dosud svědomitě dodržoval.

„Skutečně to vypadá jako Jukos číslo dva, protože je obviněn šéf společnosti, která v dobré víře řádně platí daně a je možné ji považovat za národního šampiona,“ říká Alexandr Šochin, předseda Ruského svazu průmyslníků a podnikatelů.

O autorovi| Blahoslav Hruška, hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče