Chraňme tóny před buzerací razítky

06. srpna 2012, 00:00 - Miroslav Zámečník
06. srpna 2012, 00:00

Zamezit ekonomické loupeži je jedním ze základních argumentů, proč by mělo být pro Česko členství v Evropské unii přínosem

Časy, kdy čeští producenti hudebních nástrojů chrlili „první“ instrumenty pro začínající hráče, tedy tu vstupní kategorii, jsou passé. Skoro celý trh dnes vzaly „lowcost“ producenti, kteří nikoli překvapivě pocházejí z dnešní „továrny světa“ Číny.

K tomu pár souvisejících čísel: když Teng Siao-pching v roce 1978 zahajoval „čtyři modernizace“ a otevíral Čínu světu, byl její podíl na světovém obchodu zanedbatelný, asi tak na úrovni obratu jednoho solidního nadnárodního koncernu. O necelou jednu generaci později, v roce 2004, byla Čína třetím největším světovým vývozcem, když předstihla Japonsko, a o dalších pár let později se dostala na post světové jedničky. Mezitím se samozřejmě odehrála ohromná strukturální změna.

Od triviálních věcí typu levného textilu, které čínskému vývozu dominovaly ještě před dvaceti lety, se Čína posunula dopředu. Když to zkrátíme, čínská industrializace a zvyšování jejího tržního podílu téměř v každém oboru na světové produkci i exportu jsou asi nejsilnějším globálním ekonomickým fenoménem od dob průmyslové revoluce v britské režii.

Že se všichni ostatní dostali pod enormní tlak všude, kam nastoupila Čína, nemůže být překvapením. Nejde jen o klasické obory, schopnost Číny za pár let dominovat světovému trhu je fenomenální i v tak nových odvětvích, jako jsou fotovoltaické články. Zeptejte se v Německu.

Za druhé, a to je spíše příjemné překvapení, je tu skutečnost, že v hudebních nástrojích tolik českých firem dokázalo vůbec přežít. Dnes mají na zmenšujícím se koláči evropské produkce často velmi solidní podíl. Jinde dopadli o dost hůř, ovšem jinde také platili podstatně vyšší mzdy. Takže současné držení pozic bude vždy závodem o to, jak rychle dovedete šplhat na žebříku přidané hodnoty před růstem nákladů. Vláda by jistě pomohla, kdyby dokázala alespoň nezvyšovat břemeno daní a byrokracie a čas od času prosadit legitimní obchodní zájem. Zamezit ekonomické loupeži, jíž porušování práv duševního vlastnictví nepochybně je, je jedním ze základních ekonomických argumentů, proč by mělo být pro Česko členství v Evropské unii přínosem. Ostatně ze stejného důvodu je multilateralismus, lajnující pro tuhle planetu alespoň nějaká pravidla, jednou z mála chvályhodných kontinuit české politiky, která se jinak neshodne skoro na ničem. Takhle nějak vypadá pro malou otevřenou ekonomiku „národní zájem“, pokud jste kdy chtěli znát jeho definici.

Od ekonomického týdeníku, jako je Euro, jistě nečekáte příklon k protekcionismu, zejména když vycházíme v zemi, která je exportně orientovaná, a vše, co by protekcionismem získala, je vlastní prostřelená noha. Koneckonců samotní čeští producenti hudebních nástrojů jsou na exportu natolik závislí, že by v uzavřené ekonomice nikdy nemohli přežít. A to ani v případě, že by se jednalo o trh celé unie.

Jenže třetí věc, které si všimnete, je zvláštní neschopnost Evropské unie, pořád ještě největšího trhu se stejným obchodním režimem na světě, alespoň trochu agresivněji chránit nikoli svůj trh, ale legitimní obchodní práva svých firem typu ochrany značky či jiné formy duševního vlastnictví na zahraničních trzích. Jasně že Evropa není schopna projektovat svoji stále ještě podstatnou – zhruba čtvrtinovou – váhu ve světové ekonomice silou (kdysi stačilo obsadit celní přístavy a dlužník platil). Ale nechat jen tak „mýrnixtýrnix“ buzerovat svoje (a tedy i naše) malé a střední vývozní podniky razítky, překlady dokumentů a horentními právními výlohami na ochranu zcela zjevných práv na trzích, s nimiž má Evropa výrazně schodkovou bilanci? To by nemuselo být, že ne?

Tu váhu ve skutečnosti máme i bez letadlových lodí a satelitů, protože můžeme kolektivně učinit nemravné chování – porušování jasných práv – poměrně velmi nákladným.

A navíc přitom zároveň velmi dobře víme, že malé a střední podniky jsou největšími evropskými zaměstnavateli. A ty, které mají více než stoletou tradici, zpravidla do levných výroben v Asii utíkají jen velmi nerady. Jejich exportní úspěch je pro Evropu historicky i morálně opravdu nezanedbatelný, představují to nejlepší, co máme. Jsou esencí toho, na co máme být pyšní: staleté značky, které nikdy nevydaly falešný tón. Mimochodem ochrana duševních práv pomůže i těm úplně novým firmám, které mají nápad, jenž je opravdu originální, ale kopírovatelný.

V byznysu bychom měli pomocnou ruku vždy hledat na konci vlastního ramene, a je to tak správně. Ale „soft power“ má Evropa pořád habaděj, a těžko najdete lepší a konstruktivnější roli pro českou „evropskou“ ekonomickou diplomacii než třeba zrovna tuhle oblast. Nejde o obraty, jeden nadnárodní koncern dovede prodat za týden víc než všichni čeští výrobci houslí a pian, varhan, hobojů a mandolín dohromady za rok. Jde o princip, a spojenců, které to irituje stejně jako nás, najdeme dost. l

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče