Chorobné nicnedělání

14. dubna 2014, 00:00 - JAKUB KLÍMA
14. dubna 2014, 00:00

České společnosti se zdráhají modernizovat své informační systémy České ručičky jsou zlaté, říká se. To je jistě pravda, nestačí to ale k tomu, aby byly také efektivní. K tomu v 21. století slouží informační systémy. Právě v nich však české firmy dost pokulhávají – více než polovina z nich používá zastaralé systémy na hranici životnosti. A touha po modernizaci či inovaci je mizivá.

Největší konkurencí pro dodavatele v tendrech na informační systémy nejsou jiní dodavatelé. Je to nemoc českých firem­zadavatelů, která se projevuje nicneděláním. Zhruba v polovině případů nás management „potěší“ verdiktem, že vlastně nechce realizovat vůbec nic.

SOUČÁST RŮSTU Přitom IT projekty mívají poměrně dobrou návratnost a jejich efekty se dají dopředu jasně vyčíslit. Nejpalčivější je tento problém hlavně v malých a středních firmách.

Ty jsou zvyklé využívat systémy pouze k evidenci objednávek, vykazování účetnictví, mezd nebo k evidenci zásob. Přehlížejí přitom oblasti, které ve firmě vytvářejí hodnotu a peníze – řízení skladů, logistiky a výroby. V těch se každé zlepšení odráží ihned i v korunách – peníze přestanou mizet v prostojích, malé průchodnosti skladu nebo třeba v chybách v expedici. Jenže softwarové nástroje pro tyto oblasti používá v České republice podle statistik pouze čtvrtina firem (viz graf).

Společnosti, které začínaly před lety v jednom skladu s papírem a fixou a dnes mají tři výrobní závody a 80 zaměstnanci, se s překotným vývojem často špatně vyrovnávají.

Firma roste, ale efektivita klesá. Pomoci vyjít z bludného kruhu jim přitom můžou právě informační systémy. Skenování palet, číslování výrobků, zákaznický portál… Expedice funguje lépe, vedení má lepší přehled a objednávky se neztrácejí. Jde o věci, které by měly být ve firmě přirozené, ale s růstem je potřeba se k nim dopracovat.

Proč tedy nejsou české společnosti ochotné modernizovat své informační systémy?

IT je sice technický obor, ale je hlavně o lidech.

A těm chybí odvaha. Prosadit zavedení podobných inovací je mnohdy spíše interní boj a mám teď na mysli především úlohu progresivních jedinců uvnitř společností. V Česku je jen několik desítek, možná stovek odborníků, kteří mají jasnou vizi, kam by měl jejich podnik v budoucnu směřovat. A dobře vědí, že k cestě na vrchol je potřeba zlepšit chod důležitých oblastí, jako jsou výroba, logistika nebo skladování.

ODVAHA A KONKURENCESCHOPNOST Rozdíl mezi úspěšně realizovaným projektem a setrváním v bezpečném statu quo je především v přítomnosti správných osob. Ty jsou obeznámeny s pozitivy daného projektu a přicházejí odhodlaně s nápady na změnu za manažery na různých úrovních až po ty nejvyšší. Vrcholný management by si měl dobře rozmyslet, zda bude nápady těchto inovátorů odmítat. Může tím totiž o své bystré mozky přijít, protože si raději najdou jiné působiště, kde jim jejich sice odvážné, ale přínosné projekty umožní realizovat.

Většina firem dříve nebo později nakonec dospěje k rozhodnutí, že „nějaký ten systém potřebuje“. Management mnoha takových společností bohužel často považuje informační systémy za položku, jejíž splnění si odškrtnou, a konkrétní přínos firmě je nezajímá.

Informační systémy, které existují jen proto, aby nějaké informační systémy byly, bez jasné strategie či vize, jsou nakonec jen polovičatými řešeními, která skutečně nejsou samospasitelná. Je to zkrátka zásadní nástroj, který může firmu brzdit, nebo jí dát konkurenční výhodu.

Právě konkurenceschopnost malých a středních firem je pro českou ekonomiku jedním z důležitých parametrů. Segment zaměstnává více než 60 procent českých pracujících, vytváří třetinu HDP a také polovinu exportu. Informační systémy těmto českým firmám nezajistí úspěch ani automaticky nezvýší jejich konkurenceschopnost, ale představují jeden z mnoha předpokladů pro obojí.

Přístup v duchu rčení „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“ firmě vystačí do doby, než přijde impulz ke změně. Ten může mít například podobu dodavatelského auditu od klienta, který si chce zkontrolovat plnění určitých standardů. Bývá to moment prozření a signál k našemu nástupu do práce. Odpovědní lidé si rizika odkládání mohou uvědomit pozdě, nebo také nikdy. Nevyužít šanci k růstu a zlepšení postavení na trhu je totiž citelnou ztrátou, i když na první pohled skrytou.

STĚŽÍ POLOVINA

Zdroj: ČSÚ

Rozdíl mezi úspěšně realizovaným projektem a setrváním v bezpečném statu quo je především v přítomnosti správných osob.

O autorovi| JAKUB KLÍMA, obchodní ředitel a člen představenstva Aimtec, a. s.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče