Chladné vyhlídky

12. srpna 2013, 00:00 - Libor Dvořák
12. srpna 2013, 00:00

Ukrajině, usilující vymanit se ze závislosti na ruském plynu, se nedaří plnit zásobníky, ze kterých v zimě čerpá většina Evropy

Až se zima zeptá, co jsi dělal v létě, praví staré české přísloví. To se uprostřed letošních horkých prázdnin až neuvěřitelně hodí na stav rezerv zemního plynu v ukrajinských podpovrchových zásobnících. Optimální objem plynu určeného pro evropský trh v zimě se odhaduje na nějakých 20 miliard kubických metrů. Podle některých znepokojivých informací ale v ukrajinském podzemí budou jen asi dvě třetiny tohoto množství.

Jak koncem letošního července na ukrajinském ekonomickém televizním kanálu prohlásil Dmitrij Marunič, jeden z předsedů tamního Fondu energetických strategií, „v ukrajinských zásobnících bude na počátku letošní topné sezony jen asi 14 miliard kubíků plynu“. Pokud to tak skutečně dopadne, mohou problémy postihnout nejen tu část střední a západní Evropy, jež je odkázaná především na ruský plyn v ukrajinských zásobnících, ale i samotné Rusko a Ukrajinu. Potíže by se přitom netýkaly jen nedostatku „blankytné energie“, jak se zemnímu plynu říká v Rusku, nýbrž i jeho tranzitu přes ukrajinské území.

Marunič připomněl, že podobná situace už jednou nastala a že to vlastně není tak dávno.

Stalo se tak v roce 2011, když přišlo prudké, a ještě ke všemu rekordní ochlazení: ruský Gazprom tehdy maximálně zvýšil těžbu a Ukrajina výkony svých podzemních plynových skladišť, dodat dohodnuté množství plynu do Evropy se přesto nepodařilo. A přitom právě v tomto období se rezervy plynu na Ukrajině pohybovaly kolem 20 miliard kubíků. Evropa o problémech ví Starý kontinent si je ukrajinských potíží samozřejmě dobře vědom – a teď nemáme na mysli periodicky se opakující rusko-ukrajinské plynové války, na něž pak značná část Evropanů mnohdy doplácí. Komisař EU pro otázky energetiky Günther Oettinger už letos v březnu upozornil na skutečnost, že evropská závislost právě na ukrajinských podzemních zásobnících vzrůstá a že tato skladovací soustava je považována za klíčový prvek celého evropského energetického systému.

A jaký je současný stav ukrajinské skladovací a tranzitní plynové sítě? Ta má kromě 22 tisíc kilometrů potrubních cest k dispozici 72 kompresorových stanic a 13 podzemních zásobníků s celkovou aktivní kapacitou přes 32 miliard krychlových metrů plynu. Tu lze v případě generální rekonstrukce systému zvýšit na 35 miliard kubíků a propustnost existujících potrubí pak zvednout na přepravu 180 miliard kubíků plynu ročně. Což je prakticky 3,5krát více než současná kapacita nového baltského plynovodu Nord Stream. Po Rusku má Ukrajina druhá největší skladiště zemního plynu v Evropě, představující více než pětinu celoevropské kapacity. To je – i přes čerstvou (od loňského října) možnost získávat až 55 miliard kubíků plynu ročně právě zmíněným plynovodem Nord Stream přímo z Ruska – příliš velký segment na to, aby nemusel být brán v potaz.

Možná východiska Ukrajina samozřejmě už delší dobu usilovně hledá řešení, jak si na jedné straně zachovat svou roli hlavní tranzitní tepny pro energetické suroviny dopravované z Ruska do Evropy a zároveň snížit svou vlastní závislost především na plynu z Ruska. „Drogová závislost na ruské plynové injekční stříkačce,“ jak to nazýval premiér z dob Kučmových Anatolij Kinach, který měl na mysli někdejší supervýhodné ceny (ty se oproti 450 dolarům za kubík, domluveným v roce 2009 Julií Tymošenkovou, která za to už přesně dva roky sedí za mřížemi, rok předtím pohybovaly jen kolem 180 dolarů), začíná být minulostí. Ukrajinský průmysl se snaží zefektivnit svoji spotřebu energií, ale především diverzifikovat dovoz této strategické suroviny. V úvahu přitom přicházejí (a také se realizují) nejen dodávky ze středoasijských republik, nýbrž i projekty podporované Západem.

Je to možná s podivem, ale své v tomto ohledu už řekly i Spojené státy, které s tímto prostorem zdánlivě mnoho společného nemají. Kyjevský list Děň minulý měsíc zveřejnil rozhovor s americkým velvyslancem na Ukrajině Johnem Tefftem, který doslova prohlásil: „Když jde o ukrajinsko-evropské smlouvy o případných evropských dodávkách plynu ze strany Západu, vynasnažíme se být co nejužitečnější – však také v tomto ohledu udržujeme s Evropskou unií čilé kontakty!“ Ambasador Tefft dále připomněl, že smlouva o těžbě břidlicového plynu nedaleko Oděsy mezi nadnárodní společností Chevron a jejími ukrajinskými partnery je téměř před podpisem a o tomtéž se jedná v případě nalezišť v Ivanofrankovské a Lvovské oblasti na západě země. Téměř hotova je i dohoda s další americkou společností ExxonMobil, připravenou těžit energetické suroviny v šelfu Černého moře.

„Přítomnost velkých světových energetických firem má rozhodující význam pro příští a nanejvýš žádoucí energetickou nezávislost Ukrajiny. Proto doufám, že všechny zmíněné i některé další připravované smlouvy v této oblasti budou podepsány co nejdříve,“ uzavřel John Tefft.

Od loňského roku se taky, zatím ve zkušebním režimu, realizují plynové dodávky německé společnosti RWE v reverzním režimu, který byl poprvé odzkoušen právě během energetické krize v zimě roku 2011. Definitivně by tento režim mohl být uveden do provozu ještě do konce letošního roku. Tato možnost je ovšem závislá na tom, jak bude spolupracovat ukrajinská státní plynařská a ropná společnost Naftogaz. Potenciální objem plynu, který může být v reverzním režimu z Evropy každoročně dopraven do ukrajinských podzemních zásobníků, přitom představuje až 30 miliard kubíků ročně. Ani to ovšem neznamená, že by se Ukrajina ruských dodávek plynu mohla zříci docela. Že by se ovšem její plynová závislost na Rusku dramaticky snížila, je zjevné. Ukrajina v každém případě dál intenzivně zpracovává varianty reverzní dopravy zemního plynu z Evropy přes Maďarsko, Slovensko a Polsko.

Země přitom začala nakupovat plyn ze zemí EU už v listopadu loňského roku. Ukrajinská vláda se chystá uzavřít smlouvy na dodávky „evropského“ plynu ve výši sedmi miliard kubíků ročně a nákup z Ruska snížit na 20 miliard kubíků.

Kreml se zlobí Podobné iniciativy se v žádném případě nemůžou zamlouvat Moskvě. Šéf Gazpromu Alexej Miller se přednedávnem v rozhovoru pro televizní pořad Vesti něděli nechal slyšet, že ukrajinské nákupy plynu v západní Evropě nápadně připomínají „podvodná schémata“, jež je třeba „vyhodnotit“.

Mnohem jasněji se pak k celému problému vyjádřil ředitel ruského Ústavu národní energetiky Sergej Pravosudov. Tento odborník vysvětluje (ale tady hned zdůrazněme, že to je ruské tolik oblíbené polooficiální vyjádření stanoviska, jež má nakonec váhu postoje oficiálního), že „ruský plyn ve skutečnosti vůbec neopouští ukrajinské území a na Západ se dostává takříkajíc jen na papíře a ze Západu pak imaginárně přichází na Ukrajinu jako plyn nakoupený na spotovém trhu“.

„Dle mého soudu tento virtuální reverzní provoz vypadá tak, že Ukrajina údajně dopraví ruský plyn do Evropy, Evropa ho údajně nakoupí a pak ho údajně přeprodá zpět na Ukrajinu. Ve skutečnosti se však tento plyn na Ukrajině rovnou odebírá během tranzitu – a celé se to jen příslušně administrativně vyřídí,“ uvedl Pravosudov.

Dodal však, že mluvit o nějakém podvodu nejde, byť to tak může vypadat: když Gazprom s Evropskou unií projednával třetí energetický balíček, který předpokládá zformování evropského „jednotného plynového prostoru“, musel se ve smlouvách s Bruselem vzdát bodu, který by přeprodávání ruského zemního plynu zakazoval. Což pro Ukrajinu, která zatím není členem EU, ale směřuje tam a má v podstatě stejná práva jako každá členská země, znamená jasný profit. Technicky možná dopravovaný plyn opravdu odebírá rovnou, ale papírově jej nakupuje z EU, což pro ni znamená mírný, ale citelný zisk 10 až 15 dolarů na každém kubíku.

Ukrajinská strana tyto ruské námitky a snad i spekulace nad takovýmto způsobem „diverzifikace dodávek zemního plynu pro Ukrajinu“ nijak nekomentuje. Její státní akciová společnost Naftogaz však v tomto roce dovoz nasmlouvaného ruského zemního plynu významně snížila. Kupříkladu ve stále ještě zimním únoru ho nakoupila o 40 procent méně než ve stejném období loňského roku – jen 2,25 miliardy kubíků.

Geopolitické šachy Přestože se zdánlivě jedná o záležitosti vyloženě ekonomické, zcela jasný je tu prvek geopolitický. Rusové, uchlácholení po pádu komunismu západním slibem, že po rozpuštění Varšavské smlouvy se Severoatlantická aliance východním směrem rozšiřovat nebude, byli v jelcinské epoše i krátce poté nuceni jen přihlížet tomu, že tento proces naopak nabírá na síle. Členskými zeměmi NATO se staly všechny středoevropské postkomunistické země, včetně tří pobaltských republik, které navíc byly bývaly součástí SSSR.

Zatímco „pobaltskou pohanu“ Rusko ještě se skřípěním zubů strávilo, barevné revoluce v Gruzii a také na Ukrajině, které významně obrátily k Západu i tyto země, obnovitel velmocenského statusu Ruska Vladimir Putin už jen tak přejít nehodlal. A na bezpečnostní konferenci v Mnichově na jaře 2007 pak doslova prohlásil: „Myslím, že je zřejmé, že proces rozšiřování NATO nemá nic společného s modernizací aliance samotné nebo zajištění evropské bezpečnosti. Naopak, je to silně provokační faktor, který snižuje úroveň vzájemné důvěry. A máme plné právo na to, abychom se zeptali – proti komu je namířeno toto rozšiřování? A co se stalo s těmi zárukami, které dávali západní partneři po rozpuštění Varšavské smlouvy? Kde jsou ty záruky dnes? Nikdo si je ani nepamatuje… Chtěl bych citovat z proslovu generálního tajemníka NATO pana Wernera v Bruselu 17. května 1990. Řekl tehdy: Už jen samotný fakt toho, že jsme ochotni nejít s vojsky NATO za hranice SRN, plně zaručuje Sovětskému svazu bezpečnost. Kde jsou ty záruky?!“

Výsledkem tohoto projevu, který byl většinou západních politiků přijat jako „výhružný“, byl o rok později bukurešťský summit NATO, kde postkomunistické země žádaly, aby se přes ruské hrozby Severoatlantická aliance rozšiřovala dál právě východním směrem. Západ však tehdy řekl ne. A tento postoj zaujímá doteď – přinejmenším politicky.

Současný souboj o Ukrajinu (nikoli ovšem o Gruzii, která byla v roce bukurešťského summitu zdecimována vojensky, protože Rusko pochopilo, že pohodlná a snad i bázlivá Evropa mu v některých specifických ohledech nemůže být soupeřem) tedy pokračuje jinými metodami. Ekonomické páky se začaly jevit jako nejvýhodnější, což koneckonců plyne i z toho, co jsme zrovna popsali v souvislosti se snahami o dosažení energetické nezávislosti Ukrajiny na Rusku.

Putin, Bůh a ekonomika Zajímavá byla proto nejnovější reakce Kremlu na to, že Ukrajinu, opírající se o EU, hospodářsky zřejmě nepodlomí. Velký stratég Putin (pokolikáté už) sáhl po zbrani takříkajíc ideologické. Během oslav 1025. výročí křtu Kyjevské Rusi byly oprášeny veškeré korouhve pravoslavného panslavismu a ruský prezident koncem letošního července v Kyjevě prohlásil: „Naše duchovní sjednocování začalo pokřtěním svaté Rusi před 1025 lety a za tu dobu se v životě našich národů odehrálo ledacos. Vzniklá duchovní jednota má však takovou sílu, že nemusí být podpořena vůlí ani státní moci, ani, dovolím si říci, moci církevní, protože vyšší moc, než je moc Boží, existovat nemůže.“

Pevně doufejme, že Vladimir Vladimirovič – jako už mnohokrát – pravdu nemá a že na straně Ukrajiny (za přispění Západu) bude stát spíše síla ekonomických zákonitostí.

V zájmu Ukrajiny, bližšího i vzdálenějšího okolního světa, ale koneckonců i v zájmu samotného Ruska, jemuž by konec vzývání velmocenské velikosti a rozpínavosti jistě pomohl také.

Problémy mohou postihnout nejen tu část střední a západní Evropy, jež je odkázaná především na ruský plyn v ukrajinských zásobnících, ale i samotné Rusko a Ukrajinu. 14 miliard krychlových metrů zemního plynu by mělo být v ukrajinských zásobnících na počátku letošní topné sezony. Evropa však v průměru z Ukrajiny každou zimu dováží kolem 20 miliard kubíků plynu. Ukrajinská vláda se chystá uzavřít smlouvy na dodávky „evropského“ plynu ve výši sedmi miliard kubíků ročně a nákup z Ruska snížit na 20 miliard kubíků.

O autorovi| Libor Dvořák, Český rozhlas

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče