Cesta do hlubin Brazilcovy duše

06. října 2014, 00:00 - TOMÁŠ NÍDR
06. října 2014, 00:00

Nejslavnější pláž světa formovala brazilskou identitu, ale dnes už zdaleka tolik netáhne

Copacabana je trošku lhářka. Co si při tom zvukomalebném názvu vybavíte? Bronzovou Brazilku, která v bělostném písku vystavuje slunečním paprskům svoje perfektní tělo oděné do minimalistických bikin? Jistě i takové tu najdete, ale nejspíše nebudou místní. Typickou obyvatelkou slavné čtvrti Rio de Janeira je spíš obtloustlá sedmdesátnice, která u pobřežního kiosku kupuje vychlazený kokosový ořech a mléko z něj lije do misky svému čtyřnohému miláčkovi.

Copacabana nabrala kila i vrásky. Nikde jinde v Brazílii nenajdete takovou koncentraci lékáren, obchodů s ortopedickými potřebami nebo krmením pro psy. Městská část, jejíž jméno před 40 lety chtěl mít v dokladech u kolonky bydliště každý Brazilec, ztratila na přitažlivosti. Stále je to dobrá adresa, ale zdaleka už ne nejlepší. Bohatí lidé a celebrity se přesunuli dále podél pobřeží na jih do Barry da Tijuca.

Z Copacabany se stává starobinec pro střední třídu. Úspěšně to maskuje atraktivním jménem, které stále vábí domácí i zahraniční návštěvníky, pro něž má čtvrť přímo na břehu Atlantiku magickou přitažlivost. Díky nim a také prostitutkám, které jim slouží, dostává mladší tvář.

Tahle část Rio de Janeira očividně upadá. Přitom právě na jejích čtyřech kilometrech čtverečních se vyvinula plážová kultura, která je pro republiku kontinentálních rozměrů typická. Díky Copacabaně platilo a s trochu nadsázky stále platí rčení: Co Brazilec, to plážový povaleč. Osmdesát procent z 200 milionů obyvatel Brazílie žije ve vzdálenosti 300 kilometrů od oceánu. Prizmatem Copacabany si v zahraničí Brazílii vybavujeme jako stát volného času. Jako nekonečný pruh písku, který lemují palmy a na kterém se sluní krásky. Kde se tento rajský ideál vzal?

KRÁL SE JDE KOUPAT Původně se Copacabana jmenovala Sacopenapan. Než na brazilské pobřeží doputovala z bolivijské Copacabany kopie sošky Panny Marie. Kronikáři nevědí, kdy ani jak se to stalo. Jisté je, že až do druhé poloviny 19. století pruh země kousek od Ria, který byl od zbytku světa izolován příkrými skalami, respektive oceánem s těžko zvladatelnými proudy, nikoho moc nezajímal. V oblasti žili izolovaně jen rybáři a pěstitelé cukrové třtiny, po pastvinách se potuloval skot.

Jenže tehdejší brazilská metropole potřebovala více prostoru na další růst. A přes odpor kritiků, kteří označili projekt za mrhání penězi, radní rozhodli, že se skrz skálu prorazí tunel. V roce 1892 spojila centrum s Copacabanou tramvajová linka, kterou do elektrifikace táhli osli. Ukázalo se to jedním z nejšťastnějších rozhodnutí v dějinách Ria. Brazilci doufají, že podobně pozitivně by se na rozvoji jejich města mohla projevit megainvestice nejnovější doby, díky které se tu pod Kristovou rozpřaženou náručí bude konat olympiáda.

Stěhovali se sem výhradně bohatí, kteří si tu stavěli vilky, aby utekli z přeplněného historického jádra plného chudiny, špíny, zápachu, komárů a nemocí. Elity národa si malovaly, že se na Copacabaně mezi palmovými hájky jejich staré Rio znovuzrodí jako hygienický protipól opuštěného centra. Tento úprk z města se cyklicky opakuje. Později se bohatí lidé přesunuli dál na jih na Ipanemu, následoval Leblon a nyní už i Barra, kam to z historického středu při dobré průjezdnosti trvá zhruba hodinu. Přes den centrum Ria působí jako kancelářské ghetto. A to je ještě ta lepší varianta. V noci a v neděli je tu jako po vymření, a turistické průvodce proto doporučují z bezpečnostních důvodů nechat si jeho návštěvu na jindy.

Zrod fenoménu Copacabana byl podmíněn další epochální změnou. A sice tím, že v 19. století lidé evropského původu ztratili strach z oceánu. Ten byl od středověku brán jako chaotický protiklad uspořádaného lidského společenství na souši. Když portugalští námořníci, z nichž uměli plavat jen výjimeční jedinci, viděli, jak indiáni dovádějí ve vlnách, považovali to za projev jejich divošství. Ale v 18. století věda přišla na to, že pobyty u moře a koupele ve slané vodě jsou zdraví prospěšné. Roku 1817 takovou kúru nařídili lékaři i portugalskému králi Janu VI., který v Riu žil od doby, co ho tam vyhnala napoleonská okupace jeho vlasti. Do vln ho vnesli oblečeného na jakýchsi klecových nosítkách. Tato podivná koupel, kterou po vzoru monarchy vyzkoušeli další bohatí představitelé země, vlastně objevila elitám země moře. Brazilci tři století po zahájení kolonizace přišli na to, že jejich vlast má nádherné pláže.

Když se otevřel tunel na Copacabanu, bylo už pro vyšší třídu normální trávit volná odpoledne na pikniku s výhledem na hladinu zátoky Guanabara. Jenže do ní tekly všechny splašky metropole (a dodnes tečou, takže pro jachtaře je noční můrou, že právě na této stoce bude probíhat jejich olympijský závod), zatímco Copacabana, která leží u otevřeného Atlantiku, byla panensky čistá.

VERTIKÁLNÍ MĚSTO A NASTAVENÁ PLÁŽ Záhy se z Copacabany stala odpočinková zóna Ria s aristokratickým duchem. V roce 1922 potvrdilo otevření luxusního Copacabana Palace Hotelu, že se ze čtyř kilometrů dlouhé pláže ve tvaru perfektního půlměsíce stala nejprestižnější adresa v zemi. Následovala stavební horečka. Majitelé pozemků se snažili maximalizovat zisky, a tak hnali domy do vertikály. Nejdříve do výšky pěti pater, později dvaceti. Dnes připomínají zdejší ulice lemované věžáky hluboké strže.

Vznikající střední třída si Copacabanou léčila svůj majetkový komplex, takže developeři stavby kvůli enormnímu zájmu rozkrájeli na malé jednotky, protože přestěhovat se do bytu, pokud měl adresu na Copacabaně, bylo bez ohledu na jeho miniaturní rozměry bráno jako sociální vzestup.

Mimochodem, v 70. letech tu žilo 250 tisíc lidí, tedy o 90 tisíc víc než dnes.

Od té doby se výstavba zastavila, takže nemovitosti, z nichž mnohé jsou postaveny ve stylu art deco, stárnou stejně povážlivě jako jejich obyvatelé.

Změnila se i samotná pláž. Dnes se zdá širokánská a návštěvník má chuť pochválit přírodu, jak to dobře zařídila. Ale za tím stojí člověk. „V 70. letech experti propočítali pohyb proudů a na přesně určená místa nasypali 3,5 milionu kubických metrů písku. Moře už zařídilo zbytek,“ vysvětluje architekt Carlos Joňo Nera, jak pláž z 55 metrů expandovala v nejširších místech na 140 metrů.

A to ještě v neděli pozře půlku ulice, když „přeskočí“ proslulou promenádu z dlažebních kostek, které znázorňují černobílé vlny. Na konci týdne se totiž přímořská půlka třídy Avenida Atlántica uzavře automobilovému provozu a vozovku zaplní prodejci občerstvení, cyklisté, bruslaři, skateboardisté a běžci. SPORTOVKYNĚ DO BIKIN Právě aktivní sportování radikálně změnilo dřívější piknikové vysedávání. Na Copacabaně lidé vynalezli altinho (kroužek kamarádů se snaží udržet merunu co nejdéle ve vzduchu) i frescobol (dřevěnými pálkami nenechat gumový míček padnout na zem). A samozřejmě dodnes se tu hraje fotbálek. Kdo se naučí kličku v hlubokém sypkém písku, udělá to na trávě i při psaní esemesky. Sportovci neměli vždy pláž otevřenou a v několika obdobích se stalo, že míč se u vody nesměl vyskytovat. V té době se fotbaloví „disidenti“ stáhli s míčem na hřiště pro beachvolejbal, kde z nouze začali hrát futevolei, což můžeme do češtiny přeložit jako plážový nohejbal.

Při takovém aktivním pohybu prostě musí dolů mnohovrstevnaté oblečení, které se až do 20. let nosilo u vody i v Brazílii.

Navíc v Evropě se díky Coco Chanel jako ideál krásy prosadila opálená tvář, což po staletích, kdy bledá pleť byla opěvována básníky jako vrcholný znak půvabu, znamenalo revoluci na poli estetiky. Ač se to dnes při pohledu na úsporné plavky Brazilek (většinou o mnoho kilo těžších než krásky z prospektů) nezdá, nebylo snadné vysvléknout se. V konzervativní společnosti to přes různé zákazy politiků trvalo padesát let, než se normalizovaly dvojdílné bikiny. Velký dík za to patří Brigitte Bardotové, která si je oblékla v roce 1964 v rybářské vesnici Búzios a dnes má v tomto oblíbeném letovisku svoji bronzovou sochu.

Jestliže bikiny byly ještě evropským importem, jejich verze minimalizovaná na dentální nitky už je brazilskou inovací.

Nicméně na rozdíl od Evropy Brazilky nikdy neodložily horní díl plavek. Zakazují to místní vyhlášky, ale navíc to místním ženám ani nepřijde estetické.

Naopak nikdo se v této čtvrti nepozastavuje nad tím, že se po ní lidé procházejí pouze v plavkách s ručníkem přes rameno. Neformálnost a pohodovou atmosféru stvrzují policisté v pohodlném stejnokroji ze sandálů, šortek a nátělníku.

LEŽ O RASOVÉ DEMOKRACII Pláž patří všem. Už v roce 1833 bylo pobřeží vyhlášeno za veřejný majetek, který nesmí být nikdy v soukromých rukou. Díky tomu může dojít k tomu, že vedle sebe rovnostářsky natáhnou ručníky bělošský byznyslight men se svým černošským šoférem. Brazilci to pyšně popisují jako ztělesnění rasové demokracie vládnoucí v jejich republice. Ale je to mýtus; černoši jsou v Brazílii diskriminováni na pracovním trhu i v jiných sférách života. Když se budete po Copacabaně dívat pozorně, všimnete si, že rasová pestrost ztratí na barevnosti, jakmile si od osazenstva odečtete všechny černošské prodejce jídla a lehátek, plavčíky a policisty. Tedy všechny ty, kteří sem přišli za prací, a nikoli za zábavou.

Z pláže sice nikdo nikoho nemůže vyhodit, ale starousedlíci brblají proti „nelegitimním“ uživatelům, kteří si dovolili přijet ze zanedbaných čtvrtí města, tzv. favel. Jak se takový „ilegál“ pozná? Většinou si přinese vlastní jídlo, aby nemusel kupovat z místní předražené nabídky, klidně si sedne rovnou do písku místo na ručník a je snědý. Ne od opálení, ale od narození. Prostě je „negro“, nikoli „bronzeado“.

Copacabana je přes svou šíři docela nacpaná. Je nejbližší čistou pláží pro lidi z favel na severu města a také se tu soustředí valná většina turistů ze zahraničí. Třeba už (přes další skálu) sousední Ipanema je mnohem volnější, takže ji obyvatelé Ria vyzvedávají nad Copacabanu. Ale ti movitější raději zůstanou doma u svého bazénu a ti nejbohatší se vydají (třeba i vrtulníkem) na odlehlejší místa, kde mají vlny jen pro sebe.

Jenomže Copacabana má v sobě genius loci. Na ní vždy Brazílie vstupuje do nového roku při obří party za účasti dvou milionů lidí. Když na konci července 2013 novopečený papež František při příležitosti Světových dnů mládeže celebroval mši, sešly se tam tři miliony lidí. Mýtus o jedinečnosti Copacabany tak dostává další vzpruhu a tuto image rozhodně posílí i olympiáda, až se právě na téhle pláži pláží pustí do boje o medaile beachvolejbalisté.

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče