Česká Republika na rozcestí – Čas rozhodnutí

VÁCLAV KLAUS 14. října 2013, 00:00
14. října 2013, 00:00

Co se dá udělat s naším vztahem k EU? Lze z ní vystoupit Zastáváme-li dostatečně silně názor, že Česká republika potřebuje ke svému životu zásadní změnu – transformaci dosavadního zkostnatělého, paternalistického, přeregulovaného a k neefektivitě vedoucího systému, který jsme částečně převzali či nám byl vnucen Evropskou unií a částečně je výsledkem našich vlastních chyb a nedostatků – snadno dojdeme k závěru, že takové změny s naším členstvím v současné EU slučitelné nejsou.

Evropská unie – přes veškerou, na první pohled eufemistickou rétoriku – je rigidní byrokratickou konstrukcí, jejímž faktickým smyslem je sjednotit Evropu pod vedením tradičních evropských velmocí, především Německa a Francie, a tím jim navrátit jejich ztracenou pozici prvořadých světových mocností. Evropská pravidla a institucionální a právní rámec nikoli náhodou odpovídají tradici a potřebám těchto určujících hybatelů evropské integrace.

Za iluzorní považujeme představu, že lze vytvořit nějakou koalici obdobně smýšlejících zemí a prosadit v EU zevnitř zásadní změny, které bychom nutně potřebovali my, ale jež neodpovídají zájmům a prioritám určujících velmocí. Naopak, členství v EU u nás petrifikuje systém, který činí neschopnými konkurence a zaostávajícími nedávno ještě nejvyspělejší země světa. Je tudíž ještě daleko více nevhodný pro nás, tedy pro zemi snažící se dohonit zpoždění za vyspělým světem, které jí zanechal komunismus.

Potřebujeme radikálně deregulovat náš ekonomický systém a vrátit podnikání ztracenou svobodu, neboť jedině tak můžeme být dlouhodobě konkurenceschopní. Považujeme za iluzi, že bychom právě o tom byli schopni přesvědčit své partnery v Evropské unii. V jejich zájmu není zásadní zlepšení naší konkurenceschopnosti, které by mohlo ohrozit postavení některých jejich firem na evropském a světovém trhu. Podnikat nějaké radikální reformy na evropské úrovni v zájmu našich evropských politických partnerů není. Jsou příliš vrostlí do nefunkční atmosféry „sociálně-tržního“ hospodářství, do systému korupčních dotací, tripartit, dohod sociálních partnerů. Mají svůj klientský elektorát, který pravidelně zásobují měkkými penězi z veřejných zdrojů, ať již evropských nebo domácích.

Dosavadní zkušenost nás naučila, že jakákoli změna přichází v Evropě pouze pod enormním tlakem zcela evidentní krize, a ještě je to obvykle změna k horšímu. Opájet se proto iluzemi o realizaci evidentně nezbytných změn a reforem, diskutovat o tom, a přitom se tvářit, že je něco takového u nás při zachování našeho členství v dnešní EU vůbec možné, je evidentně nesmyslné. Naše členství v EU je základní překážkou, která brání jakémukoli smysluplnému pohybu vpřed. Je závažím, které nás pevně poutá k potápějícímu se kolosu, neschopnému reflexe a změny. Ke kolosu, který své přínosy dávno vyčerpal a nyní se stává zátěží i pro ty nejvyspělejší, jako je Německo a sever Evropy, jimž doposud sloužil.

Proto je třeba otevřeně říci, že bez zásadních změn v Evropské unii není námi požadovaná „kritická masa“ změn dosažitelná.

V žádné zásadní systémové změny ve fungování EU nelze doufat ani je žádným způsobem prosadit. Proto je nutné vypracovat i strategii a taktiku našeho vystoupení z EU.

Tato slova u nás i v Evropě znějí stále, přes všechny její evidentní neúspěchy, jako svatokrádež a rouhání vyvolávající děs. Jak bychom mohli z EU odejít, když ležíme v samém středu Evropy, když jsme s našimi partnery a především sousedy propojeni nesmírně širokými a pevnými vazbami a když se tři čtvrtiny našeho zahraničního obchodu realizují se zeměmi EU? Neustále nám všichni tvrdí, že bychom o to vše přišli, že bychom byli izolováni, uzavřeni, bez přátel a spojenců, bez trhů atd. Vnucuje se nám tak představa, že by s námi v případě našeho vystoupení Evropská unie zacházela jako Sovětský svaz s Albánií – čekala by nás izolace, nepřátelství, blokáda.

To všechno jsou nesmysly a strašení.

I mnoho osvícenějších lidí v EU si začíná uvědomovat, že jednotlivé členské země nutně potřebují větší flexibilitu a prostor pro často bolestné hledání svých vlastních cest z krize, že dosavadní bruselské glajchšaltování všeho a všech nikam nevede. Evidentní je to v případě nešťastných jižních zemí eurozóny, jichž by se dnes většina lidí na severu Evropy ráda zbavila, jenom kdyby věděla jak a kdyby se nebála důsledků tohoto kroku. Vystoupení bankrotující země z eurozóny, či dokonce z Unie otevírá pro její partnery skutečně řadu nesmírně obtížných rizik. Vypracovat a uskutečnit proces vystoupení pro relativně stabilní, byť neprosperující zemi, jako je naše, by však mohlo být velmi přínosným experimentem, který Evropská unie nutně potřebuje. Vůbec nejde o emoce a trestání vystupující země. Všem podobným věcem je třeba se zásadně vyhnout a zachovat maximum pozitiv, která evropská integrace dosud přinesla. Stále a všem připomínejme příklad rozdělení Československa, který je v tomto ohledu mimořádně dobrou inspirací. V roce 1990 nikdo nevěděl, jak konkrétně transformovat komunismus, a bylo tedy jen dobře, že se komunistický blok rozdělil a každý ze států to zkusil „po svém“. Totéž dnes platí pro systémovou změnu eurokapitalistického společenství.

Vystoupení z EU proto vůbec nemusí být jednostranným krokem s fatálními důsledky, jimiž jsme stále strašeni. Naopak, může být v oboustranném zájmu a může proběhnout kooperativně.

Vyjednat způsob a podmínky našeho vystoupení z EU je nepochybně racionálnější projekt než doufat v prosazení radikálních změn, které bychom nutně potřebovali, na evropské úrovni.

Samotný fakt, že by nějaká země EU opustila, by měl zásadní pozitivní efekt na způsob, jakým EU dosud funguje. Byla by to příležitost, jak evropskou integraci obrodit, jak ji vrátit zpět na cestu vzájemně výhodné spolupráce suverénních partnerských zemí a jak eliminovat onen nedemokratický byrokratický moloch a jeho metody, které EU přivedly tam, kde nyní je.

Vypracovat a uskutečnit proces vystoupení pro zemi, jako je naše, by mohlo být velmi přínosným experimentem, který EU nutně potřebuje. (Úryvek pochází z práve vydané knihy Ceská republika na rozcestí – Cas rozhodnutí, kterou napsal s kolektivem IVK)

O autorovi| clen Vedecké rady Národohospodárské fakulty VŠE a profesor na téže fakulte

Musíte si přečíst

Německý tisk: Merkelová si Čechy nezískala

Obchod mezi Ruskem a Slovenskem by se mohl obnovit,…

Příběh firmy Conseq: od prošlapaného lina k miliardám

Zůstaňte v Praze! Průvodce víkendovou metropolí #17

Startup pomůže se žalobami. Prý má ušlechtilé cíle

Zbrojař Strnad se zajímá o zadlužený Kovosvit

Michal Horáček: Jen já a lidi
Michal Horáček, známý textař a možný prezidentský kandidát, v pořadu Euro TV slibuje, že se v kampani obejde bez politických stran i sponzorů. Agituje za pragmatický vztah k Číně, ale zároveň zůstává zastáncem EU. Islám je podle něj s českým prostředím nekompatibilní.
Zhlédnout další videa