Čekání na investice

29. září 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
29. září 2014, 00:00

Firmy k masivnějším investicím dotlačí až zásadní růst poptávky nebo přelomové nové technologie

Samozřejmě že i tenhle rok je rokem nebezpečného života, ale od roku 2008 jsem si vypůjčil tohle spojení od někdejšího indonéského diktátora Sukarna tolikrát, až to hezké není. To nemění nic na tom, že na rozdíl od finančních trhů, které se pozoruhodně odpoutaly od světových reálií, můžete vidět rizika všude kolem – stejně jako Mohamed El-Erian. Řada burzovních indexů překonala historické rekordy, ačkoli geopolitická rizika jsou možná na nejvyšší úrovni za poslední generaci.

Po listopadu 1989 existovalo málo pólů, kolem kterých by se česká společnost a její byznysová a politická elita dokázaly vyhranit lépe než ve vztahu k ukrajinsko-ruskému konfl iktu. „Humanitární bombardování Bělehradu“ bylo jistě dobrým prubířským kamenem, ale teprve pro Česko nesrovnatelně ekonomicky významnější Rusko štěpí politicky aktivní část české společnosti na ty, kteří vnímají váhavost Evropy – a Česka – ve vztahu k nejzávažnějšímu konfl iktu od konce studené války, který se odehrává blízko našich hranic, jako nebezpečnou slabost, a ty, kteří v tom vidí ohrožení zásadních ekonomických zájmů republiky.

Nejsou ve svých obavách osamoceni. Mohamed El-Erian rovněž považuje případnou další eskalaci sankcí a protisankcí mezi EU a Ruskem za faktor, který zatáhne do recese nejen Rusko, ale i celou Evropu. Aby se tak stalo, muselo by Rusko přikročit k nasazení ekonomické zbraně největšího kalibru a s nadcházející zimou zastavit vývoz plynu na tak dlouho, aby došlo k vyčerpání zásobníků (nyní naplněných na 90 procent s asi 75 miliardami kubíků zemního plynu; loňský dovoz zemního plynu z Ruska představoval 155 miliard kubíků), což by přinutilo Unii dovážet velmi drahý zkapalněný zemní plyn za spotové ceny. Pro Rusko by to znamenalo ohromný výpadek devizového inkasa, rychlé vyčerpání rezerv a skutečně velmi hlubokou recesi. Zároveň by to dokázalo vážně poškodit nikoli přímo unijní jádro, ale spíše periferní země na východě a jihovýchodě Evropy.

RusKo Za to neMŮže Česko má samozřejmě eminentní zájem, aby k ničemu takovému nedošlo, ale zrovna tak – a s ještě větší pozorností – musíme sledovat vývoj v eurozóně, především v Německu.

Tvrdit, že tamní slabý růst již odráží ukrajinskou krizi, je poněkud zvláštní, neboť data Spolkového statistického úřadu (Destatis) naznačují něco jiného. Export totiž roste letos o dost rychleji než dovoz (3,3 procenta oproti 2,4 procenta za leden až červenec 2014) a přebytek meziročně stoupl, a to i v relaci k zemím mimo EU. V samotném červenci pak vývoz vně EU meziročně vzrostl o výrazných 7,2 procenta. Takže makroekonomický dopad sankcí na Německo přes obchodní kanál zatím opravdu nelze dohledat. Ostatně němečtí statistici ani nic takového netvrdí, na slabém druhém kvartálu se podle nich podepsala nejspíše neobvykle mírná zima, která umožnila akcelerovat stavební investice.

Mohamed El-Erian upozorňuje na to, že intervence Evropské centrální banky, onen „velký výměnný obchod“ v podobě expanzivní politiky ECB výměnou za strukturální reformy a fiskální flexibilitu, závisí na ochotě vlád dodržet svoji část dohody. Tady je potřeba se zastavit u jednoho klíčového bodu: že Německo má vysoký přebytek národních úspor nad investicemi, což je jenom jiné vyjádření jeho vysokých přebytků běžného účtu platební bilance. Přitom respektovaný týdeník Der Spiegel v předminulém čísle věnoval prominentní pozornost tomu, co bylo zastíněno velmi dobrým vývojem zaměstnanosti, veřejných financí i ekonomického růstu v posledních pěti letech: faktu, že Němci doma málo investují, což neplatí jen pro veřejný sektor, ale i pro firmy. A nízká investiční aktivita se už projevuje na stavu veřejné infrastruktury. Nám sice německé dálnice ve srovnání s D1 připadají úžasné (a na východě Německa díky investicím po sjednocení úžasné jsou), ale polovina dálničních mostů v Německu potřebuje rekonstrukci a celková kapitálová zásoba veřejného sektoru zjevně stárne. Německo by tedy zvýšení investic užilo a zároveň by to velmi pomohlo srovnání bilancí mezi Severem a Jihem Evropy. V zásadě totiž nezáleží na bilaterální relaci třeba v obchodě mezi Španělskem a Německem, ale na srovnání nerovnováhy mezi Severem a Jihem, kterého bez zvýšení poptávky na Severu (cestou investiční aktivity) nelze v podstatě dosáhnout jinak než za cenu drastického potlačení poptávky na Jihu a tomu odpovídajícího růstu nezaměstnanosti (tím se běžný účet na Jihu také dovede dostat do přebytku…). Tohle je standardní makroekonomická úvaha a na rozdíl od socializace dluhů má investiční boom v Německu tu hezkou vlastnost, že by Němcům jistě nevadil.

Investice, až budou potřeba Spojené státy bych ponechal stranou, neboť nehledě na mimořádnou obtížnost politické dohody mezi Bílým domem a republikánskými senátory a kongresmany odsud nějaké akutní riziko pro světový ekonomický růst nehrozí.

S tím, jak stoupl podíl Číny na světovém HDP, vzrostla také citlivost zbytku světa na každé oslabení čínské poptávky. Ta stála za komoditním boomem; a zpomalení ekonomického růstu v Číně současně znamená, že zejména vývozci komodit od ropy přes uhlí až po sóju a obilí nebudou mít na růžích ustláno. Takže očekávat, že třeba Latinská Amerika nebo Afrika zopakují vysoká tempa růstu z nedávných let surovinového „supercyklu“, nelze ani náhodou. Indie by mohla být díky demografii a ohromné nepokryté poptávce po infrastrukturních investicích velmi vydatným tahounem světové ekonomiky, ale to, co zatím předvedl v premiérském úřadě Naréndra Módí, nějakému blízkému příchodu hospodářského zázraku nenasvědčuje.

Japonsko je sázka na to, že se „třetí šíp Šinzóa Abeho“ trefí do terče a přivede zemi k vyšší dynamice růstu prostřednictvím reforem, jež jsme nedávno dost detailně v Makru popisovali. Jenom bych poznamenal, že Evropa má vůči Japonsku další, takové tiché přáníčko: aby byly co nejrychleji znovu spuštěny japonské jaderné elektrárny. To by zlevnilo zkapalněný zemní plyn, což by se čistě pro jistotu, samozřejmě, Evropě moc hodilo v případě, že by se Putin opravdu rozhodl sáhnout po svých nejsilnějších ekonomických zbraních.

Kdy začnou firmy masivně investovat do výstavby nových kapacit, místo aby používaly obrovskou zásobu hotovosti na zpětné odkupy akcií, případně na nákup svých rivalů? Ty sice dovedou velmi potěšit finanční trhy, ale přínos pro světový růst není v podstatě žádný. Investiční oživení přijde, až budou firmy nové kapacity skutečně potřebovat nebo nějaké převratné technologie nastartují proces kreativní destrukce a spustí novou masivní investiční vlnu. Co se k tomu dá říct víc?

Karel Schwarzenberg také kdysi na dotaz, kdy se konečně v bývalé Jugoslávii přestane střílet, odpověděl nezapomenutelně stručným: „Až jim dojdou náboje…“

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče