Čchi Paj-š’ z Podkrkonoší

09. března 2015, 00:00 - Petr Horký
09. března 2015, 00:00

Někteří lidé se měli narodit jinde. Jedním z nich je Jiří Straka. Rodák z Podkrkonoší žije v Pekingu a živí se tradiční čínskou tušovou malbou

Byla to taková moje úchylka od dětství, všechno čínské, říká v pražské kavárně muž s dlouhými prošedivělými vlasy oblečený do tibetské košile s rolničkami na rukávech. „Když jsem byl v páté třídě na základní škole, byly tu k dostání různé čínské výrobky, propisovačky, školní gumy, sešity, ale třeba i zavařované kompoty. Nechával jsem si od toho ty obaly s čínskými znaky, protože se mi strašně líbily. Rodiče měli v knihovně dvě knížky od čínského malíře Čchi Paj-š’ a to byl pro mě obrovský objev. Začal jsem si kreslit čínské malůvky. Na střední škole, na Hollarce, jsem tu knihu nosil všude s sebou, tak mi dokonce začali říkat čipajš,“ vzpomíná Straka.

Když dokončil střední školu, na akademii ho nevzali. Na radu svého profesora se rozhodl studovat sinologii a učit se čínsky. Pořád ale snil o tom, že jednou bude studovat malbu v Číně.

Poprvé v Číně V pevninské Číně Straka poprvé stanul v roce 1991, ovšem prozatím jako student čínštiny na roční stáži. Sen o malířské praxi se mu splnil až o několik let později, kdy sem přijel jako student pekingské akademie. Při studiu tušové malby se seznámil se svojí čínskou manželkou, rovněž malířkou. „Měla rozložené štafle hned vedle mě,“ směje se Straka.

Po dokončení studia se malíř vrátil do Prahy, ale táhlo ho to zpět do Číny. Tak začala bizarní životní epizoda práce v továrně Desta Děčín. „Jeden známý mi tehdy poradil, že bych mohl pracovat jako tlumočník v továrně na vysokozdvižné vozíky pro českou firmu v Chunanu.

Ta fabrika byla tehdy ve smrtelné agonii a pak se rozpadla, byl to příšerný rok, ale alespoň jsem byl v Číně. Byl jsem tam s dvěma posledními českými manažery až do hořkého konce, kdy nás dělníci vypráskali bez výplaty odtamtud pryč,“ vypráví Straka.

Jako by Čína českého rodáka nechtěla přijmout. Osud ho tedy znovu, už poněkolikáté, vyplivl v Praze, kde měl strávit dalších pět dlouhých let. Jedním z pojítek s milovanou Čínou mu byly obrazy, které restauroval na Zbraslavi pro Národní galerii. Zatuchlá atmosféra státní instituce mu ale nebyla po chuti a nakonec se s manželkou znovu odstěhovali do Číny. „Kdo chce v Číně dělat současné umění, musí být v Pekingu a já chtěl jenom malovat a nic jiného. Jeden manželčin známý, čínský básník, nám tehdy poradil, abychom se šli podívat do nově založené art factory na východním okraji Pekingu. Shodou náhod jsme tam našli levný a pěkný byt. Tenkrát tam stál metr čtvereční tři tisíce jüanů, dneska stojí třicet tisíc. Art factory byla odtamtud pět minut a v ní jsem si najal ateliér,“ popisuje své malířské začátky Straka.

Z tlumočníka malířem Po příjezdu do hlavního města si Straka zpočátku přivydělával tlumočením z čínštiny.

S přibývajícími výstavami ve známých galeriích, jako je 798 nebo Today Art Museum, se ale začaly tušové obrazy českého malíře stále lépe prodávat a překládat už nebylo potřeba. Poslední tři roky se Jiří Straka živí již výhradně malbou. Důležitým krokem v životě obou manželů bylo přestěhování do umělecké kolonie Sung-čuang, která se nachází ve vesnici na východním okraji Pekingu. Místo, jehož vůdčí osobností je kurátor Li Sien-tching, je největší koncentrací umělců v Asii – žije a tvoří jich tu pohromadě asi osm tisíc. „Manželka sehnala peníze, získala tam pozemek a architekt Zdeněk Fránek nám tam postavil art factory, obří monstrum, kde teď bydlíme,“ popisuje Straka.

Na české poměry prodává své obrazy Straka za astronomické ceny, v rámci čínského trhu ale rozhodně není nijak drahý. „V Číně se obrazy prodávají na míru. U tušové malby se plocha rozpočítává na čínské stopy, což je zhruba třicet krát třicet centimetrů. Někteří věhlasní umělci prodávají za sto nebo 150 tisíc jüanů za stopu, u mě se to pohybuje mezi deseti až patnácti tisíci jüany,“ vysvětluje výpočet ceny. Zatímco v Pekingu prodá obraz třeba i za 150 tisíc jüanů (půl milionu korun), v Česku je podle svých slov rád, když někdo zaplatí sto tisíc korun. „Ceny na čínském trhu s uměním jsou daleko vyšší než v Evropě. V Česku prodávám mnohem levněji, jinak bych nic neprodal. Tady cenu odvozuji od cen svých vrstevníků. Ale je pro mě zajímavé něco prodat i tady. Nechci být úplně vyčleněn z českého trhu,“ dodává.

Tradiční tušová malba je specificky čínské teritorium, a když se o ni pokouší cizinec, má přirozený handicap. „Moje manželka vždycky žertuje: kdybys vypadal jinak, dávno bychom se topili v penězích! Číňané byli odjakživa přesvědčeni o nadřazenosti své kultury, nikoli ale rasy. Když někdo dokázal jejich kulturu vstřebat, byl rovnocenný. I poslední dynastie Mandžuů se stala Číňany přes kulturu. Snažím se dokázat, že jsem součástí tamního prostředí, že nejsem cizinec,“ říká Straka. O chvíli později mu zvoní mobil, do kterého mluví plynulou mandarínštinou. Je tedy tento exoticky vypadající muž ještě Čech, anebo už Číňan? Nebo je něco mezi? „Existuje jakýsi schizofrenický stav, kdy máte pocit, že vám nerozumí ani tady, ani tam. Ale samozřejmě ze sebe Číňana neudělám, ani kdybych se na hlavu stavěl. Mám ovšem spoustu čínských kamarádů, kteří mi tvrdí, že nemají pocit, že bych byl cizinec. Přebírám nějaké modely chování, které jsou spíš blízké Číňanům.“ K pozitivním čínským vlastnostem podle Strakových slov patří velkorysost, nelpění na detailech. K těm negativním potom neřešit věci přímo, ale oklikou, problémovými situacemi spíše proplouvat.

Obrázky ze staveniště Aktuální Strakova výstava v pražské Galerii Václava Špály, provozované skupinou PPF, se jmenuje Tušová staveniště. Ukazuje detaily ze staveb na okrajích Pekingu: míchačku nebo kus drátu zobrazené tuší. Jak autor připouští, Čínu a Peking vnímá jako jedno velké staveniště.

„Jsou všude a mají nepředstavitelné rozměry.

Ovlivňuje to každodenní život všech.

Je to drsné prostředí, ale zároveň nabité dravou energií. Je to výrazný průvodní jev ekonomického boomu. Snažím se zobrazovat témata, která se v tradiční tušové malbě neobjevují, jako je právě toto. Vlastně tu malbu používám na něco, na co se vůbec nehodí. Drsné, syrové prostředí stavby té zjemnělé estetice odporuje. Většina obrazů vystavených ve Špálovce vznikla v plenéru přímo na stavbách,“ říká o výstavě jeden z mála, ne-li jediný český výtvarný umělec, který v Číně dokázal prorazit. V Číně je prý známější spíše česká fotografie nežli malířství. Zajímavý je však opačný fenomén: čínští sběratelé rádi jezdí nakupovat umění do Česka. Nekupují tady ale české malíře, nýbrž čínské. Rekordy na českých aukcích trhají obrazy právě zmíněného Strakova inspirátora a tušová malba 20. století. „Jezdí to sem kupovat Číňané a kupují ty obrazy za desítky milionů. V 50. letech si je dovezli Češi sem, teď si je Číňané vozí zpátky,“ vypráví Straka.

Současné čínské umění se v Česku neprodává – je příliš drahé. Trh se současnými čínskými umělci trochu funguje v Německu. Obrovská módní vlna zájmu o čínské umění ale už podle Straky opadla. „Na konci 90. let byl obrovský boom. Na bienále v Benátkách několik let po sobě byli Číňané středem pozornosti.

Zájem o ně šel ruku v ruce s jejich ekonomickým nástupem. Bylo tam několik hvězd, ze kterých se staly světové celebrity: Cchaj Čchü-o-čchiang, Čang Siao-kang, Fang Li-ťün, Sü Pching či třeba Aj Wej-wej. Ta současná generace je trochu slabší. Je pod velkým tlakem. Vidí obrovské prodejní ceny svých předchůdců a mele je to. Ale je tam hodně velkých talentů,“ popisuje Straka situaci na trhu.

Na každý velký talent ale v Číně připadá tisíc umělců, které nikdo nezná a většinou ani znát nebude. Jak prorazit v tak velké zemi, v tak konkurenčním prostředí, jakým je současná Čína? „Tuhle otázku slýchám často. Hodně lidí chce v Číně uspět a ptají se, jak na to. Vidí obří trh a najednou v sobě objevují skrytou lásku k Číně. V první řadě se ale dívají, jak by je Čína mohla materiálně obohatit. Takoví lidé v Číně většinou neuspějí, ať už jde o umělce, nebo podnikatele. Nabijí si a rezignují.

Tam nejde rychle přijít a vydělat. Člověk musí hodně a dlouho investovat, aby to mělo nějaký efekt,“ potvrzuje Straka to, co o Číně říká i většina úspěšných byznysmenů. „Já jsem na tom jinak než ostatní – pro mě je Čína jediná možnost. Dělám tušovou malbu, která je zakotvená v Číně,“ dodává podkrkonošský Čchi Paj-š’. l

Jiří Straka: Tušová staveniště Galerie Václava Špály, 6. března – 26. dubna 2015

O autorovi| Petr Horký • horky@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče