Bydlení s výhledem na řeku. Zn. levně

01. července 2013, 00:00 - Hana Boříková
01. července 2013, 00:00

Praha vykoupila před lety vytopené domy, letos v nich plavou její nájemníci

Musíme se naučit s povodněmi žít, tvrdí odborníci. Stoletá voda neznamená, že za pár let nepřijde padesátiletá. Minulé vedení Prahy bylo v tomto ohledu předvídavé a investovalo do ochrany metropole přes tři miliardy korun. Povodňové škody v roce 2002 přesáhly v Praze 7O miliard, letos to byly „jen“ miliardy dvě. Největší zkázu hlásí pražská zoo, Modřany, Zbraslav a Lahovice a Lahovičky.

Dali ruce pryč Do míst na soutoku Vltavy a Berounky přišla v Praze povodeň jako první. Odchází jako poslední. Ještě minulý týden měli lidé v Lahovičkách vodu ve sklepech, na předzahrádkách se kupil poničený nábytek. Část obyvatel čekala, až jim magistrát pošle firmy, které spoušť opraví. Obývají domy, které město po povodni v roce 2002 od poškozených vykoupilo. Část „plaváčků“ si tak Praha vyrobila sama: noví nájemníci zabydleli opuštěné domy s rizikem, které považovali za mizivé.

Lahovice a Lahovičky jsou totiž adresami, kde politikové na protipovodňová opatření rezignovali. V poměru ke chráněnému majetku by stála příliš. Lahovická niva navíc představuje jedinou lokalitu před Prahou, kde se může voda rozlít a ubrat řece na síle. Praha proto před devíti lety nabídla obyvatelům, že od nich nemovitosti vykoupí a vezme riziko na sebe.

Městskou kasu to stálo 200 milionů korun. Sirény selhaly Zdejší lidé vědí, co voda dokáže, zdůrazňuje starosta městské části Zbraslav Aleš Háněl.

Už byli na ulici, když Lahovičkami procházely tříčlenné hlídky a nabádaly občany, aby odešli. Voda přišla také tentokrát strašně rychle. „Dlouho jsem byl ujišťován, že průtok nebude tak vysoký. Když potom už bylo jisté, že Lahovičky a Lahovice budou zase pod vodou a je třeba obyvatele evakuovat, nezafungovaly sirény,“ vzpomíná na dramatický první červnový víkend starosta. To, že tato místa v katastru Zbraslavi budou vždy nebezpečná a úřad se o obyvatele bude muset postarat, bere jako fakt. Vnímají to tak i starousedlíci. Ti, co domy opravovali po povodni v roce 2002, s vodou počítali. Často si upravili bytové prostory v patře a přízemí využívají jinak. Proč sem ale město stěhuje další nové obyvatele, starosta nechápe.

Zmařená šance Ochrana Lahovic a Lahoviček by kromě ekonomické nevýhodnosti narážela na technické limity. Vznikl by ostrov odpojený od všech energií. Vzhledem k písečnému podloží by voda navíc prosakovala dovnitř. Místní jsou přesvědčeni, že modřanský jez učinil historicky z údolí v podstatě vodní dílo a strakonická silnice, která v sedmdesátých letech rozpůlila obec, funguje jako přehrada. „Město propáslo po povodních v roce 2002 historickou možnost. Stát tehdy hovořil o tom, že takové oblasti jako Lahovičky by bylo nejlepší přemístit, vytvořit osadu jinde,“ upozorňuje Tomáš Pelikán z Asociace postižených povodní.

„Náš původní návrh počítal s prodejem ruin za jejich zbytkovou hodnotu a směnu pozemků v jiné lokalitě pro stavbu nových Lahovic.

Město ale nedokázalo rychle reagovat. Poté, co se lidé vrátili zpět a začali z pojistek domy dávat dohromady, bylo na zásadní, rozumné a hlavně pro Prahu efektivní řešení pozdě,“ vzpomíná Pelikán na dobu před 11 lety, kdy asociace vznikla. S cílem přimět k akci pražské politiky.

Výkupy pod tlakem Stalo se. Praha rozhodla o výkupech prvních nemovitostí v roce 2004, o rok později proběhla další vlna. Město tehdy „bralo“ už opravené domy za ceny, které někteří na stránkách sdružení nazývají velkorysými.

Umožnily jim postavit si domov na jiných místech a začít znovu.

Povodeň znovu oživila debaty o tom, zda bylo lepší odejít, nebo zůstat i s rizikem, že se už příště o sebe budou muset postarat sami. „Nejhorší pro naši rodinu bylo to žití v nejistotě, kdy to zas přijde. To vyklízení, zničená zahrádka atd. Každý se ale mohl rozhodnou sám a to je třeba respektovat. Usnesení o odkupech jsou veřejná, takže není žádné tajemství, že mnozí obdrželi vysoko nad deset milionů korun a za to si hned u Prahy nebo s trochou štěstí i nahoře v Radotíně mohli postavit domky dva. Můj soused dostal skoro 15 milionů, postavil si dům v Lipencích na kopci a ještě mu zůstalo. Na druhou stranu chápu, že je těžké se odtrhnout od svého hnízda,“ píše na stránkách asociace Milan Muchna, který svůj dům prodal. Tomáš Pelikán se rozhodl zůstat. Nabídky města mohli podle něj využít pouze ti, kteří o odkup požádali ještě v roce 2003. Ti další, kteří si to rozmysleli, když jim začali odcházet sousedé, už měli smůlu.

Prodali třetinu Město vykoupilo v Lahovičkách a v Lahovicích celkem 29 domů. Čtyři obyvatelé svůj souhlas stáhli. Nejdražší objekt vyšel na více než 20 milionů korun, dalších šest majitelů dostalo přes deset milionů korun. Celkem Praha investovala do výkupů 202 milionů korun. Traduje se, že v nejstarším vykoupeném domě, renovovaném statku, přespával Karel IV. při svých cestách z Prahy na Karlštejn. Pětina domů v lokalitě nese patinu historie, zhruba polovina byla postavena po roce 1920, z komunistické éry jich pochází přibližně 30 procent. Většina domů má rozlehlé zahrady. Část lidí nabídku nepřijala, městu se podařilo vykoupit zhruba třicet procent všech nemovitostí. Nejlepší řešení – plošná demolice objektů a využití místa třeba pro volnočasové lokality nebo přírodní park, u kterých by nevadilo, že se tu a tam jedna z řek zblázní – tedy nebylo možné. Některé objekty využilo město pro městskou policii, část se rozhodlo pronajímat.

Do jejich opravy investovalo přes 20 milionů korun. Některé domy si pronajaly firmy, i v těch ale většinou někdo bydlí. Magistrát tvrdí, že byty pronajal na základě zveřejněných záměrů nebo návrhů městských částí. Městská část Zbraslav přitom podle starosty Háněla se svými žádostmi neuspěla. „Najít na Zbraslavi volnou nemovitost je těžké. Když jsme řešili, kam umístit některé volnočasové aktivity, požádali jsme město o část těchto objektů. Nevím o tom, že by nám nějaký objekt převedlo,“ říká starosta Háněl.

Vše při starém?

Praha nyní vodou zdevastované nemovitosti, které jsou nepojištěné, opět opravuje. Pro změnu statu quo nevidí důvod. „Nájemní smlouvy jsou uzavřeny na dobu neurčitou. V současné době nejsou na straně pronajímatele důvody pro vypovězení smluv. Pokud tedy nájemce smluvní vztah neukončí, není třeba rozhodovat o dalším nakládání s nemovitostí,“ zní stanovisko města. Koncepce, která zhodnotí, jak upravit ochranu metropole na základě poslední povodně, se nyní tvoří.

Pravděpodobnost, že by politikové chtěli nemovitosti od místních znovu vykupovat, ale není příliš vysoká. A je otázkou, zda by o to Lahovičtí stáli. „My zatím ještě nemáme přesně zformulované požadavky kromě toho, aby fungoval varovný systém,“ říká Pelikán za asociaci. Přenos informací se totiž ukázal stejně jako při povodni v roce 2002 jako největší problém. Zprávy o tom, kolik bude činit předpokládaný průtok Vltavy Prahou, nepřicházely v pravý čas. K lidem se dostávaly až prostřednictvím médií se značným časovým zpožděním. „Tyto informace jsou pro nás klíčové, abychom omezili následné škody na nezbytně nutnou míru. Jsou obvykle dostupné s více než 24hodinovým předstihem, proto je s podivem, že i vyhlášení evakuace přichází obvykle, až když obyvatele vyhání voda z domů. Každou první středu v měsíci je zkoušen hlásný systém civilní ochrany.

Přesto v okamžiku, kdy má fungovat, nefungoval. Je lépe dvakrát vynášet nábytek do patra zbytečně, než jej z domu vynášet vidlemi,“ tvrdí Pelikán.

Na rozdíl od dalších výkupů domů, do kterých by si magistrát opět nastěhoval nájemníky, by zajištění fungující krizové komunikace nemuselo znamenat takový náklad. Jeho efekt by navíc mohl být jednoznačný.

Lahovice a Lahovičky jsou adresami, kde politikové na protipovodňová opatření rezignovali. V poměru ke chráněnému majetku by stála příliš.

Byty pro plavce Dvoupatrovou vilu s parádní terasou v Lahovičkách si pronajala Kateřina od města před více než čtyřmi lety. „Kdyby ten dům byl můj, asi bych to nepřežila. Takhle jsem jen zoufalá,“ konstatuje. Přišla o novou ložnici a další zařízení, které nevynosila z přízemí do rozlehlého obytného patra. „Odcházeli jsme ve spěchu, ale spíše z preventivních důvodů. Čekala jsem maximálně pár centimetrů na podlaze. Nikdo nás nevaroval, že máme stěhovat,“ vysvětluje. Spodek domu zaplavila voda do výše 1,5 metru. Nájemnice nyní vyhlíží městskou firmu, která plesnivějící zdi obouchá a nahodí. „Co bude dál? Nevím. Asi tu ještě pár let zůstanu. Je to můj domov. Je tu klid a na autobus do města kousek. Doteď se nám tu žilo krásně,“ přemýšlí. A také levně. Bydlení ve velkém rodinném domě se zahradou tu pořídila za 132 tisíc korun ročně. Jedenáctitisícová gáže se přitom platí za třípokojový byt na pražském sídlišti. Výhodný pronájem jí prý zprostředkoval známý. Když podepisovala smlouvu, vůbec nepočítala s tím, že „zátopovou daň“ skutečně zaplatí. Žena, která si pronajímá od města vilu v rozlehlé zahradě u Strakonické ulice, nechce v této chvíli o další budoucnosti mluvit. „Nevím, jak se mladí rozhodnou. Mají malé děti, myslím, že budou chtít pryč,“ říká šedesátník na terase jiného domku se zahradou s umělým jezírkem, skalkou a dětskými houpačkami. Naproti domu je velký zastřešený přístěnek, odkud voda vynesla uskladněné věci až ke vratům. Jedna část objektu v přízemí už je kompletně zbavená omítek a dlaždiček. „Kdyby nám nepomohli vojáci Hradní stráže, sami bychom to uklízeli minimálně měsíc. Chtěl bych jim poděkovat, stejně jako starostovi a hasičům,“ dodává. Ve svém bydlišti byl až dosud spokojený. Život strávil v panelákových bytech, do městského domu se před třemi lety sestěhovaly tři generace. „Lepší je se v ničem nerejpat,“ odpovídá na otázku, jak se k pronájmu rodina dostala. Měsíčně tu dohromady platí sedm tisíc korun, což představuje jednu z těch nižších částek. Město pronajímá své domy – některé z nich jsou honosné několikapatrové vily s tisícimetrovými pozemky – za částky mezi 75 až 150 tisíci ročně. l

O autorovi| Hana Boříková, borikova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče