Buffettovi rámaři

04. února 2013, 00:00 - BLAHOSLAV HRUŠKA
04. února 2013, 00:00

Investovat do umění nemůže být nikdy prohrou, tvrdí o vstupu amerického miliardáře do továrny na rámy její obchodní ředitel

Přísloví o zlatých českých ručičkách je poněkud vyčpělé a často zní jako fráze. Ne tak v českokrumlovské fabrice Lira. Tam se vám lehko může stát, že bez rukavic budete mít ruce ulepené od zlatého prachu, který poletuje všude okolo. „Skutečné zlato to ale není, vzhledem k ceně o něj není zájem. Používáme jen jeho náhražku v podobě speciálních pigmentů,“ vysvětluje Jan Hůda, obchodní ředitel Liry, kde se přes 130 let starají o to, aby obraz, fotografie nebo třeba i obyčejná reprodukce na stěně dobře vypadaly. Pozlacování patří mezi zdejší speciality. Stejně jako proškrabávání, tupování, používání přírodních pojiv nebo vytváření iluze starého rámu, který něco pamatuje. Včetně detailů, jako jsou umělé díry po neexistujícím červotoči. „Naše síla je právě v ruční práci. A také v tom, že věci z Liry jsou na sto procent Czech made,“ dodává manažer, který ve fabrice začínal od píky.

* Společnost Lira patří do nadnárodní skupiny Larson-Juhl, která se na svém webu chlubí tím, že prodává také výrobky Made in USA. Co je naopak ryze české na produktech Liry?

Úplně všechno. Od dřeva po klíh, pryskyřici nebo kaolin až po ruční práci. Začíná to tím, že si v lese sami vybíráme surovinu. Máme své nákupčí, kteří si dřevo vyhlídnou přímo v terénu. Z 95 procent je to borové dřevo, konkrétně oddenková část bez suků, takzvaný loupák. Kupujeme přímo od majitelů lesa, což má nesmírnou výhodu. Zatímco třeba exotická dřeva z dovozu jdou každým rokem nahoru, loupák se stále drží na svém. Dokonce loni mírně zlevnil.

* Obchodovat s Lesy ČR se vám nechce?

Spíš jde o to, že se na nás soukromníci sami obracejí. Vědí, že jsme středně velká firma s tradicí. My poptáváme surovinu jen o třídu horší, než se používá na výrobu hudebních nástrojů. Nepoužíváme žádné tropické dřevo odněkud z Jižní Ameriky nebo Afriky, takže na jihočeské dřevo máme certifikaci PEFC, která dokládá, že jde o materiál pěstovaný podle zásad trvale udržitelného rozvoje.

* Přináší vám taková certifikace výhody? Nebo jde jen o módní nálepku?

Certifikát máme především kvůli odběratelům. Když víme, že jim to umožní vyšší marži nebo přístup na nové trhy, pak je jasné, že to děláme kvůli nim. Rozdíl je v tom, kam dodáváte. Evropský trh na ekologické certifikáty nedbá, protože ani zákazníci jim příliš nevěří. Myslí si, že jediný efekt je ten, že si v ceně musejí připlatit za zelené logo. Americký trh je ale více ovlivněn marketingem, lidé jsou citlivější a vnímavější ke všemu, co souvisí s ekologickou produkcí.

* Když už jsme u ekologie. Vaše továrna má energeticky nulovou bilanci, protože odřezky putují do kotle na biomasu, který vytápí provoz i sušárnu dřeva…

Nejenže nulovou, ale dokonce aktivní bilanci. Štěpku odvážíme do teplárny v sousedství, odkud recipročně bereme teplo. A protože je jí víc, než dokážeme v teplu odebrat, dodavatel nám ještě platí. Dřív jsme měli vlastní kotel, ale ten už je odstavený. K tomu máme jako přidruženou výrobu dřevěné brikety, které vznikají ze suchých odřezků. Ty se pak na našich ziscích podílejí čtyřmi procenty.

* Dřevo si sami řežete, sušíte a lepíte. Zatímco to je víceméně doménou mužů, povrchové úpravy lišt a dokončování rámů dělají výhradně ženy. Proč to máte takhle genderově rozdělené?

Ten důvod je historický. Rozhodně to není tak, že by ženy měly nějaké lepší fyzické nebo mentální předpoklady. Ale původně to tak vzniklo, a když dnes máte kolektiv padesáti žen, tak se mezi ně chlap těžko dostane. Zajímavé je, že třeba ve Francii, kde máme Senelar, sesterskou firmu z koncernu Larson-Juhl, zase ruční práce dělají právě chlapi.

* Obor rámař-pozlacovač již neexistuje. Kde hledáte kvalifikovanou pracovní sílu?

Pokud jde třeba o pilu nebo expedici, není problém najmout si agenturní dělníky. Ruční práce už vyžaduje řemeslný um. Lira dříve měla vlastní učiliště, ale teď už není o rámařinu zájem. Ostatně stejně jsou na tom příbuzné učební obory, jako třeba truhlařina. Pracovníky si zaškolujeme sami, což trvá asi půl roku. Průměrně nám z deseti vybraných lidí zůstanou dva, respektive dvě. A i pak se může stát, že si to po roce rozmyslí a jdou vedle do fabriky, kde dostanou o 1500 korun měsíčně víc.

* Na výdělky tedy zaměstnance nelákáte?

My nabízíme lepší sociální zázemí a benefity. Máme pět týdnů dovolené, firemní telefony nebo nadstandardní příplatky, které nám neurčuje zákoník práce. My nejsme mašina, která se zapne podle manuálu a pak už jede. Přidanou hodnotou Liry je ruční práce, takže se pořád cítíme být tak trochu manufakturou. Nejedeme také na úkolovou mzdu, ale jen na hodinovou – obohacenou o prémie ve výši až jedné pětiny. Ve stadiu úvah je náš plán jednou tu otevřít firemní školku. Přece jen polovinu fabriky tvoří matky malých dětí a směna tu začíná v šest ráno. Legislativně je to stále složité, ale určitě perspektivnější než otevírání učňovského oboru.

* Myslíte si, že Lira prosperuje i díky tomu, že získala hned po revoluci zahraničního partnera?

Určitě. Jít klasickou českou cestou shánění pochybného kapitálu, tak to skončí vytunelováním nebo podvodem. V té době konkurence začala narůstat a jen český trh by tuhle fabriku neuživil. Začaly se ve velkém vozit lišty z Itálie a ze Španělska, zatímco Lira byla kolos, který se rychlým změnám jen těžko přizpůsoboval. Když to přeženu, tak myš, co běhala v provozu, byla pohotovější než celé vedení.

Larson-Juhl pro nás znamená především stabilitu zakázek, protože polovina naší produkce směřuje do sesterských společností skupiny. Zakázky si často zadáváme mezi sebou, abychom neživili konkurenci. V tom je velká výhoda.

Druhá polovina našich výrobků je pro nás lukrativnějším, ale o to nejistějším byznysem.

Opět je to zhruba padesát na padesát – polovina tuzemský trh a polovina zahraničí, zejména Rusko a západní Evropa.

Když to shrnu – bez dobře provedené privatizace bychom dnes z té naší poloviny měli tak patnáct procent a nebylo by na investice.

* Majitelem Larson-Juhl je od roku 2001 investiční fond Berkshire Hathaway patřící americkému miliardáři Warrenu Buffettovi. Proč si myslíte, že investoval do tak okrajového byznysu?

Protože si myslí, že investovat do umění nemůže být nikdy prohrou. Tehdy podle všeho již tušil příchod krize a spočítal si, že právě třeba rámařina bude hospodářským propadem ovlivněna nejméně. Počítal s tím, že lidé nebudou peníze ukládat do bank, ale investovat do obrazů a krásných věcí, jejichž hodnota přetrvá. A rámařství v sobě kus umění bezesporu má.

* A vyšel mu tenhle kalkul? Lira se dostala během krize do velkého propadu a museli jste třetinu zaměstnanců propustit…

Je třeba si uvědomit, že my tvoříme nějakých pět procent z celého konglomerátu Larson-Juhl, který působí v sedmnácti zemích. Takže našich třicet procent ztrát se v přepočtu na celý koncern ztratí. Pak je také nutné říct, že propad Liry nebyl způsoben malou poptávkou, ale změnou strategie firmy a reorganizací výroby. Hodně byl znát i kurz koruny.

Když jsme za euro dostali 32 korun a za dolar 40, tak šlo všechno snadno. Když máme za euro 23 korun, musíme buď vyrábět levněji, nebo zvýšit ceny. My jsme zkusili obě cesty zároveň.

Už pro nás není důležité vyrobit denně dvacet kilometrů lišty. To raději uděláme jen 15, ale budeme ji mít zaplacenou.

* Lira je největší továrnou na lišty a rámy v Evropě. Jak si vás cení váš americký majitel?

Nejsme hodnoceni vůbec špatně. Loni jsme přebrali výrobu z německé sesterské firmy Aicham, která se teď soustředí jen na distribuci. A 80 procent výrobků pro jejich obchod dodáváme právě my. V případě italské sestry Arcobalegno je to šedesát procent produkce. Pětina výrobků Liry odchází rovnou do Ameriky. Úplně nejlepší pak je, že zisk negenerujeme jen my, ale díky našemu zboží i sesterské firmy. Z pohledu Larson-Juhl máme ještě rezervy v organizační struktuře. Jinak jsme jejich nejvýchodnější fabrika, což mimo jiné znamená, že je tu stále ještě levná pracovní síla. Už to sice není ve srovnání s Německem nebo Itálií tak obrovský rozdíl, ale pořád zůstáváme levní. A mezi naše výhody patří také nejlepší suroviny za stabilní ceny.

* Převzali jste výrobu z Německa, pracujete i za italskou sestru. Kam až se dá produkce Liry zvyšovat?

My sídlíme v průmyslové zóně a máme schválený třísměnný provoz. Přitom jedeme průměrně na 1,5 směny. Takže kapacity máme. Naším cílem ale není vykazovat co nejvíce odpracovaných hodin. Chceme především uspokojit zákazníka.

* Ústředí Larson-Juhl sídlí v Atlantě. Může vám takhle na dálku pomoci i s něčím jiným než zajištěním poloviny odbytu, který směřuje dovnitř skupiny?

Hodí se nám jejich znalosti a know-how v oblasti marketingu. Také se můžeme přiučit, jak zacházet se zákazníkem. Svou roli hraje i značka – na veletrzích je logo Larson-Juhl známé, protože jde o velkého světového Jižní Čechy jsou proslulé nejen svými rybníky, ale i kvalitním dřevem. Snad právě proto tu v druhé polovině 19. století vznikl silný dřevozpracující průmyslu. Součástí boomu bylo i otevření manufaktury Ludvíka Schönbauera v Domoradicích na okraji Českého Krumlova v roce 1881. Ve stejném roce, kdy zahájilo činnost Národní divadlo. Ze čtyř jihočeských rámařských podniků „po továrnicku vedených“ zůstala dodneška právě jen Lira. Vděčí za to především majitelům, kteří se sice střídali jak na běžícím pásu, ale dokázali se včas dobře rozhodnout. Zakladatel Ludvík Schönbauer Liru začlenil do svého podnikatelského miniimpéria – vlastnil také vápenku a byl ředitelem firmy těžící tuhu. Rámařský podnik v roce 1923 prodal Juliu Tschunkovi, jehož potomci o Liru v srpnu 1945 přišli. Továrna byla o tři roky později znárodněna a vystřídala čtyři národní podniky jako své nadřízené. Mimo jiné načas patřila pod jizerskohorskou firmu Tofa Albrechtice, kterou od Krumlova dělí 300 kilometrů. Nakonec se Lira v roce 1961 stala „okresním podnikem místního průmyslu“. To už ale navázala na tradici Schönbauerovy továrny a exportovala ve velkém do více než třiceti zemí. Především do USA, Libanonu, Spojených arabských emirátů nebo do Japonska. hráče. Proces obohacení je ale oboustranný. K nám si zase Američané jezdí pro radu, když se chtějí podívat, jaké vzory lišt a rámů se vyráběly v minulosti. Máme obrovský archiv vzorníků.

* Existuje ještě nějaká možnost pro rozšíření vašich zahraničních trhů? Zrovna export lišt a rámů musí být dost konzervativním vývozem…

Ač se to nezdá, tak zákazníků přibývá každým rokem. V Česku je to čtyřicet až osmdesát klientů, v zahraničí zhruba pět. I tohle malé číslo ale svědčí o tom, že počty zákazníků nejsou zafixovány navěky a že s každým dalším klientem lze přijít s novým výrobkem a novou technikou. Rámařství je konzervativní obor a nikdo si před pár lety nedokázal představit, že by mohl fungovat i jako e-shop. Dnes si naši registrovaní zákazníci mohou rámy sestavovat virtuálně a berou takovou službu jako samozřejmost.

* Které trhy jsou nejzajímavější? Kam nejvíce prodáváte?

Především ty mimo skupinu Larson-Juhl. Na českém trhu jsme dominantní a naším cílem je nemít tu konkurenci. A také prodávat napřímo, obejít se bez firem, které s naším zbožím budou obcházet rámaře a galeristy. Mimo jiné jsme proto loni zrušili všech šest našich podnikových prodejen. Některé z nich přitom byly výdělečné. Jenže jsme zjistili, že krademe zákazníky vlastním klientům. Když si někdo koupil rám v prodejně Lira a sestavil si ho, už nešel do rámařství. Uměle jsme vytvářeli konkurenci a nasazovali nereálné ceny. Zrušením prodejen jsme udělali dobrý tah proti konkurenci, protože jsme se stali plnohodnotnou distribuční firmou.

* Která se obejde bez prodejen.

Ano, maloobchod už neděláme. Snad s výjimkou hobbymarketů OBI, kam dodáváme do jejich rámařství a učíme je, jak zpracovávat zakázku. Pro ně je nakonec výhra, že nemají všechno z katalogu Liry na skladě, protože zákazník se jim pro objednané zboží musí vracet. A oni s ním udrží kontakt, protože to není člověk, který vezme krabici z regálu a anonymně ji zaplatí u pokladny.

* A co zahraniční trhy?

Pokud jde o export mimo skupinu LarsonJuhl, věříme ve východní trhy. To znamená Rusko, Ukrajinu, Maďarsko, Polsko. Zejména dvě posledně jmenované země jsou velkou výzvou. Působí tam naši konkurenti, kteří jsou třeba o polovinu menší, ale mají výhodu domácího prostředí, v němž se dobře orientují, navíc bez jazykové bariéry.

* V showroomu Liry visí po stěnách stovky různých lišt a rámů. Podléhá rámařina módním trendům, nebo jde o zavedené vzory?

Samozřejmě že podléhá módě.

* Co je zrovna in?

Momentálně stále v módě, i když už lehce za horizontem, jsou imitace starého, poškozeného dřeva. In je nepravidelnost vzorů a důraz na přírodní materiál. Důležité je, aby to imitovalo řemeslný um vzniklý v generaci našich předků. Jiné vzory naopak z módy vyšly. Třeba zlacené silné rámy, ty už jsou v západní Evropě úplně out. Neplatí to ale třeba o Rusku a Ukrajině. Tam jde zlato, respektive jeho imitace, dobře dohromady s ikonami a náboženskými motivy. Mimo jiné je na Východě i daleko více malířů než u nás. Zlacené rámy máme v naší stálé nabídce především pro východní trhy.

* Co má rád český zákazník?

Češi jsou, co se týče stylu, tak napůl. Je tu cítit takový ten východní vkus, ale hodně se to prolíná s trendy západní Evropy.

* Němci jsou v něčem výjimeční?

Mají rádi pevnější vzory a ostré hrany, někdy to může být i trochu nevkusné. Zajímaví jsou pro nás Američané, protože ti jsou schopni koupit téměř cokoli. Je to dáno i tím, že v USA žije hodně Hispánců, kteří tíhnou k jiným vzorům. Nás těší zájem o ručně dokončované masivnější lišty, protože to je věc, kterou dobře umíme. Obchodujeme ale i jiné výrobky, které nám dovolí trochu si přisadit marži – třeba rámařské sklo nebo pasparty. Jako čistě výrobní podnik se jinak musíme spokojit s nízkou marží.

* Jak vznikají nové vzory? Můžete se sami obrátit na ústředí v Atlantě s tím, že jste vymysleli něco nového a chcete to prodávat v rámci skupiny?

Iniciativě se meze nekladou. Nicméně na to nemáme ani potenciál, ani designéry. Pro Larson-Juhl pracuje asi pět designérů, kteří jezdí po světě a hledají nové motivy. Z jejich práce žijeme i tady v Českém Krumlově, protože každý rok děláme pro USA dvě nebo tři nové kolekce. Návrhy a designy jsou jejich, my na jejich základě vyrábíme makety a prototypy. Vývoj trvá přibližně rok, pak se vymyslí název. Američané jsou skvělí v marketingu, předem dobře vědí, jaká cílová skupina bude novou kolekci kupovat. A někdy se nestačíme divit, protože věc, která se nám pro český trh může zdát divná, se tu za dva tři roky nakonec uchytí.

* Larson-Juhl prodává výrobky Liry po celém světě. Není pak nakonec jedno, jestli kolekci navrhuje americký, německý nebo český designér?

Je to jedno, ale musí kolem sebe mít celý tým. A Lira není tak finančně silná, aby si mohla dovolit vlastní designéry. Mám takový sen, že bychom jednou mohli mít svého externího umělce, s nímž bychom na nové kolekci pracovali sami. Zatím z toho ale sešlo, protože vývoj produktu stojí hodně peněz a je nejisté, jestli se nová kolekce nakonec na trhu uchytí. l

Průměrně nám z deseti vybraných lidí zůstanou dva, respektive dvě. A i pak se může stát, že si to po roce rozmyslí a jdou vedle do fabriky Jan Hůda (34) • Vyučil se truhlářem ve Středním odborném učilišti nábytkářském v Lišově. • Vystudoval obor dřevařské inženýrství na České zemědělské univerzitě v Praze. • V roce 2003 nastoupil do Liry, postupně se vypracoval z technologa přes mistra až k vedoucímu prodeje pro český trh. • Od roku 2008 je členem představenstva a obchodním ředitelem firmy. • Je ženatý, má dvě děti. Mezi jeho koníčky patří motokros a hokej. Příběh firmy

Pod zlatým prachem

V březnu 1991 se z Liry stala akciovka se základním jměním 87,9 milionu korun, o které pečoval Fond národního majetku. O tři roky později získává přímého zahraničního majitele – britskou firmu Magnolia Group. „Žádný kapitál tady nebyl a víc jsme tenkrát věřili tomu cizímu než nejasnému domácímu,“ vzpomínal na zdařilou privatizaci inspirovanou vstupem Němců do Škodovky Miroslav Svoboda, tehdejší přednosta Okresního úřadu v Českém Krumlově. O dalších osudech českokrumlovské továrny na lišty a rámy už její management nerozhodoval, ale nakonec Liru žádný z nových majitelů nepotopil. V roce 1995 Magnolii koupil americký koncern Larson-Juhl, jehož vlastníkem se o pár let později prostřednictvím investičního fondu Berkshire Hathaway stal americký miliardář Warren Buffett. Ten přes svou britskou firmu Arqadia Limited vlastní 95 % akcií Liry, zbytek je v držení 1800 malých akcionářů. Buffettovi čeští rámaři zaměstnávají v Liře 230 lidí, předloni vykázali obrat ve výši 201 milionů korun. Na dividendách firma v roce 2011 vyplatila bezmála 20 milionů korun. l Rámařství je konzervativní obor a nikdo si před pár lety nedokázal představit, že by mohl fungovat i jako e-shop

O autorovi| BLAHOSLAV HRUŠKA, hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče