Budiž slyšena i druhá strana

22. července 2013, 00:00 - JOSEF BEJCEK
22. července 2013, 00:00

Iniciativa za vracení poplatků za vedení úvěrových účtů pomíjí i fakt, že s těmito poplatky počítá i zákon o spotřebitelském úvěru

Medializace aktivit požadujících masové vracení poplatků za vedení úvěrových účtů je spojena s rizikem, že vytvoří či upevní apriorní averze a obranářské klišé „bezmocných klientů ochuzovaných nepoctivými a nenasytnými bankami“. Negativní mediální obraz poplatkové praxe našich bank je zčásti zasloužený. Skutečnost, že banky nejsou z řady důvodů právě miláčky národa, však neznamená, že jejich praktiky budeme raději posuzovat jako spíše nepoctivé. Svádí k tomu zejména možnost skrýt se přitom za vznešenou hodnotu ochrany spotřebitele. Do poněkud nevyvážené atmosféry, v níž se kvůli poplatkům na straně těch apriorně špatných ocitly banky stojící dnes prakticky proti všem, nabízím několik kompenzačních argumentů.

Má spotřebitel vždy pravdu?

Právní ochrana spotřebitele jej nebrání hlavně před vlastními ekonomickými rozhodnutími, při nichž dal přednost nabízenému zboží nebo službě před svými penězi. Její těžiště spočívá v ochraně před neúplnými a nepravdivými informacemi vyplývajícími z informační asymetrie mezi obchodníkem a spotřebitelem a dále v ochraně svobody jeho vůle, pokud se nemohla projevit kvůli předem formulovaným smluvním podmínkám obchodníka.

Iniciativa za vracení poplatků účtovaných za vedení úvěrových účtů se odvolává na rozhodnutí německého nejvyššího soudu z roku 2010, který konstatoval, že vedení úvěrového účtu bylo ve vlastním zájmu banky a že nepředstavuje odměnu za konkrétní smluvní protiplnění banky, proto nejde o cenové ujednání, a je tudíž možno kontrolovat jeho správnost. Soud přitom jaksi přehlédl, že cena za plnění může být (a zde evidentně byla) vícesložková a že byla jakožto odměna rozdělena v souladu s dlouholetou praxí do více součástí, aniž by se to nepříznivě projevilo na její transparentnosti. Poplatky se totiž musely zahrnovat do celkové výše roční průměrné sazby nákladů (RPSN).

Méně propagován je kontrastující rozsudek britského nejvyššího soudu z roku 2009. V něm se konstatovalo, že bankovní produkty typicky představují ucelené balíčky plnění, jejichž součástí je řada spolu souvisejících služeb na straně banky. Tomuto balíčku plnění odpovídá i ucelený balíček protiplnění na straně klientů, který může být vnitřně strukturován do různých poplatků, úroků a dalších plateb, jejichž jednotlivé složky nemohou být vytrhávány z kontextu. Posuzovat strukturu poplatků nelze přímo ve vztahu k aktuálním nákladům na poskytování jakékoli jednotlivé zvláštní služby, jež poplatek vyvolává. Soud proto onen celý balíček přezkoumávat odmítl.

Česká rozhodovací praxe k tomuto problému je sice dosud skromná, ale máme již k dispozici rozhodnutí obou ražení. Inspirace německým rozsudkem by vedla ke stanovisku, že poplatek za vedení účtu nepředstavuje odměnu za konkrétní smluvní protiplnění, a k přiznávání nároků na vrácení poplatků.

Pokud by ale české soudy přijaly spíš onu britskou inspiraci a koncepci balíčků služeb a celkových plateb za ně, žaloby klientů bank by byly zamítány.

Některé argumenty v neprospěch žadatelů o vrácení poplatků se zamlčují nebo zlehčují. Tak například není zanedbatelné, že zákon o spotřebitelském úvěru výslovně počítá s poplatky za vedení úvěrového účtu – podle něj poplatek za vedení úvěrového účtu povinně vstupuje do celkových nákladů finanční služby (RPSN). Navíc byly vydány tisíce rozhodnutí, v nichž české soudy uznaly poplatky za součást ceny v situaci, kdy banka vymáhala dluh.

Byl-li klient jasně a transparentně informován o obsahu svého závazku, dá se poplatek za vedení účtu chápat jako součást celkové úplaty za úvěr, o níž se podnikatel a spotřebitel dohodli. Tak jej také bez pochyb po léta chápaly banky i klienti v celkovém kontextu smlouvy i v souladu se zavedenou praxí.

Klienti s poplatky svobodně a informovaně souhlasili a i svým faktickým jednáním to dávali najevo a smlouvu i léta plnili, ale náhle někteří „prozřeli“ a zjistili, že „pochybili“ a že by vlastně mohli mít úvěr (respektive RPSN) laciněji, než původně počítali. To je ovšem věrolomnost.

Co Je vlastNĚ sluŠNÉ Nikoli původní transparentní a svobodná dohoda o poplatcích, ale spíš reinterpretace původní vůle stran může být nemravná.

Ochrana důvěry a legitimních očekávání totiž není výsadou určenou jen pro jednu smluvní stranu, byť by šlo o slabšího partnera.

Když i soudy běžně a masově přisuzovaly bankám ve sporech s neplatiči i úhradu dlužných poplatků za vedení úvěrových účtů, jsou banky v dobré víře, že jejich jasným a určitým sjednáním právo neporušují. Naopak jednání klienta v rozporu se zásadou ochrany dobré víry může nabýt až intenzity zneužití práva, jemuž by soud ochranu přiznat neměl.

Jinak bychom v budoucnu mohli zpochybnit jakékoli jiné paušály i vícesložkové kalkulace cen, byť úplně jasně, svobodně a informovaně sjednané. A to z důvodů neurčitosti a/nebo pro neexistenci ekvivalentního protiplnění. Již samotná veřejná diskuse podpořená několika prvními rozhodnutími o poplatcích za vedení úvěrových účtů chování řady bank ovlivnila a ovlivňuje. Poplatky za vedení úvěrového účtu některé banky již zrušily a některé jej nikdy neúčtovaly. Jinou cestou, která se dokonce vyhýbá přezkumu obsahové správnosti poplatků, je explicitní zákaz některých z nich. Tak zareagovali v únoru 2013 na Slovensku.

Jde o opatření do budoucna, jež je z hlediska právní jistoty a ochrany dobré víry a závaznosti smluv korektnější nežli klientské pokusy o nápravu ex post.

Dá se předpokládat, že banky všechny hrazené položky v budoucnu pravděpodobně buď detailně (a šikovněji než dnes) ve smlouvách popíší (třeba i beze změny jejich výše) a konkretizují (čímž odpadne případná námitka neurčitosti ujednání), nebo (při potlačení transparentnosti) tyto náklady přenesou do jiných položek (čímž odpadne námitka neexistence konkrétního smluvního protiplnění), případně tyto možnosti různě zkombinují.

Pak – tak jako tak – odpadne klientům možnost na banky vyzrát a zpětně „vydělat“. Teď a u nás tu však tato možnost je… ?

Byly vydány tisíce rozhodnutí, v nichž české soudy uznaly poplatky za součást ceny v situaci, kdy banka vymáhala dluh.

O autorovi| profesor Právnické fakulty MU v Brně

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče