Budeme se mít jen hůř, říká ekonomický historik. Nikdo mu to neumí vyvrátit

Lubomír Heger 28. února, 05:57
28. února, 05:57

Dorostli jsme? Ekonomický historik Robert J. Gordon přišel s provokativním tvrzením, že už se budeme mít jenom hůř. A nikdo mu to nedokáže vyvrátit. Přitom klíčem k americkým prezidentským volbám 2016 je relativní bída střední třídy.

Slovo relativní značí, že tamní nastupující učitel má pořád zhruba dvojnásobnou kupní sílu než jeho český protějšek (a vede si přitom přibližně stejně jako začínající učitel v USA první poloviny 90. let), ovšem ve srovnání s učiteli v polovině minulé dekády si o několik procent pohoršil. Podle statistického úřadu poklesla v letech 2007 až 2014 reálná kupní síla americké domácnosti (respektive její medián) po započtení inflace o čtyři tisíce dolarů.

Tato suchá čísla, která v celosvětovém kontextu znamenají pořád velmi slušnou životní úroveň, jsou v politickém ohledu katastrofou, alespoň pro Demokratickou stranu.

Jestliže ekonomika od roku 2010 stabilně roste (kvartálně v rozmezí 0,5 až čtyři procenta) a nezaměstnanost mírně klesá - jak pravidelně hlásí všechna americká média -, tak proč zrovna moje rodina to na své peněžence vůbec nepocítí? Tak nějak zní nejčastější postesknutí příslušníka střední třídy v USA a kandidáti na prezidenta to vědí.

Donald Trump na smutných statistických datech založil svůj pseudoprogram: Tahle země se točí po sestupné spirále. Kdy jste naposledy dostali přidáno? Bývali jsme supervelmoc, teď jsme světu pro smích.

Trump ve skutečnosti lže a recept na růst nenabízí vůbec žádný (odmyslíme-li si babišovské „kdo umí vydělat miliardy, dokáže proměnit ve zlato vše, kolem čeho projde“), nicméně frustraci pramenící z faktu, že hospodářský vzestup se přestává promítat do kvalitativní změny života řadových občanů, využívá tak zdatně, až má polovina elektorátu neodbytný pocit, jako by jim Trump mluvil z duše.

Co je ale horší, s touto frustrací by se Američané měli asi rychle naučit žít, brzy se totiž může stát normou. Vzkazuje jim to hospodářský historik Robert J. Gordon ve své poslední knize The Rise and Fall of American Growth (Vzestup a pád amerického růstu, Princeton University Press, 2016).

Pro svou zemi má tuto vizi: Období prudkého růstu životní úrovně, jehož byli Američané a s nimi celý vyspělý svět do 70. let 20. století svědky, bylo ve skutečnosti historickou anomálií, takovým zvláštním stoletím, které se již nevrátí.

Zmizelo s druhou průmyslovou revolucí, přičemž třetí průmyslová revoluce (z let 1994 až 2004, zvaná též počítačová či internetová) svůj pozitivní efekt na hospodářský růst již stačila vyčerpat.

V praxi to znamená, že příštích asi sto let se Američané (a s nimi celý vyspělý svět včetně nás) budou těžkopádně plahočit vpřed. Nejvíce ze všeho to bude připomínat období po finanční krizi v letech 2007 až 2009 do současnosti.

Vše důležité jsme měli už v roce 1940

Něco takového jste zrovna teď asi nechtěli číst, že ne? Ať už předpověď strávíte na místě, anebo věc odložíte na později, určitě by přišla vhod nějaká solidní prognóza z pera renomovaného ekonoma, jež by s tou Gordonovou dokázala přesvědčivě polemizovat.

Jenže nic takového není po ruce. Recenzenti jako Paul Krugman a další velká jména se základními tezemi Gordonovy zprávy o stavu lidstva v principu souhlasí, a navíc se u toho tváří, jako by na něco podobného upozorňovali už léta. Takže nezbývá než si ucpat nos a zavřít oči: co že se to ten profesor z Northwestern University vlastně snaží říci?

Zhruba to, že takzvaná digitální revoluce nikdy nemůže splnit očekávání, jež do ní vkládáme, alespoň co se kumulovaného efektu inovací na růst produktivity práce týče. Současná ekonomika USA podle Gordona připomíná loď, kterou zpomaluje mocný vichr vanoucí hned z několika směrů.

Jmenovitě jde o stárnutí populace, vysoké zadlužení, volný pohyb kapitálu a osob (tj. přesouvání výroby do zahraničí), nerovné rozdělení bohatství a zhoršující se úroveň základního školství.

Každý z těchto protivětrů ubírá lodi několik desetinek dřívější rychlosti. Vůbec nejkatastrofálnějším činitelem, píše Gordon, je odchod silných válečných ročníků do důchodu. To v podstatě vymazává účinek, který digitalizace na růst produktivity ještě má.

Digitální revoluce přitom vůbec nemůže soutěžit s akcelerátory, jež ekonomiku divoce roztáčely v prvních sedmi desetiletích 20. století - s elektrifikací, motorizací, automatizací (rozšíření automatických praček po druhé světové válce nejenže vyvolalo kýženou emancipaci žen, ale zároveň jakoby mimochodem zdvojnásobilo pracovní sílu), rozvojem letecké přepravy a zdravotnictví, které pracovní síle přidalo několik let života navíc.

Všichni vědí, jaký vliv na kvalitu života má správně napěchovaná lednička, ale počítačů se nenajíme, říká Gordon. „Nemůžeme si je obléknout, nemůžeme v nich jet do práce. Neumějí nás ani ostříhat. Vlastně už přestaly zvyšovat naši pracovní výkonnost, dnešní kanceláře jsou prakticky totožné s kancelářemi, v nichž jsme pracovali před deseti lety. Doma používáme v podstatě stejná zařízení a spotřebiče jako v 50. letech,“ dodává.

Tento detail z Gordonova vyprávění zaujal i recenzenta Krugmana, který k tomu napsal: „Kdybychom se já či vy náhle ocitli v domácnosti uprostřed 40. let, shledali bychom vše - instalaci potrubí, elektrická světla, plynové hořáky, lednici i telefon - v zásadě zcela funkčními.

Asi by nám scházela televize a internet, ale nebyli bychom znechuceni. Znechucení je přitom přesně onen pocit, jaký by zažil Američan roku 1940, kdyby se v čase vrátil o sedmdesát let on. V letech 1870 až 1940 se běžný život zdokonalil způsobem, jaký svět už nezopakoval.“

Asfaltová budoucnost

Ne že by se Gordonovy vize setkávaly jen s pochopením. Jeho poutavé vyprávění plné zajímavých dějinných postřehů (věděli jste třeba, že v předindustriální době vyprodukovala koňská doprava pět až deset tun trusu na jednu čtvereční míli ročně?) je nejčastěji kritizováno za přílišný důraz na výrobní sektor a přehlížení pokroku v oblasti služeb, za nedostatek představivosti a víry ve využití nanotechnologií, 3D tiskáren či inteligentních robotů.

A nakonec i za přehnaný pesimismus ve formulacích typu „porosteli nerovné rozdělení národního bohatství dosavadním tempem“, protože poroste-li nerovnost opravdu dosavadním tempem, bude jedno procento nejbohatších vlastnit veškeré národní bohatství USA ještě před koncem století.

Ovšem kritici zatím nacházejí jen pihy na kráse, základní teze knihy - že se digitální revoluce vyčerpala a skokový pokrok 20. století lidstvo hned tak nezopakuje - nikdo nezpochybňuje. To je samo o sobě znepokojivé, neboť všeobecné očekávání spektakulárního technického pokroku se stalo jaksi inherentní vlastností západní kultury.

Přitom se zdá, že nepřijdou-li fyzici s nějakým závratným objevem (třeba termonukleární fúzí), budou naši vnuci jezdit po čtyřech kolech na asfaltových silnicích, létat podzvukovými letadly a ohřívat vodu v elektrické konvici. Snad se jim bude o něco pohodlněji telefonovat.


Čtěte také:

Většina amerických domácností už nepatří mezi střední třídu

Příliš slabé oživení v USA? Příjmy jako před krizí mají jen nejbohatší

Musíte si přečíst

Miroslav Zámečník: Čemu věříme, to děláme

Srdcová záležitost. Vítkek postaví ve Švýcarsku…

Republikáni vybrali Trumpovi soupeře do prezidentských…

České moře: pravidla plavby pro dobré námořníky v malé…

Scénář se opakuje. Dotace z EU nabírají zpoždění

Komentář: Pohled venezuelským periskopem

Michal Horáček: Jen já a lidi
Michal Horáček, známý textař a možný prezidentský kandidát, v pořadu Euro TV slibuje, že se v kampani obejde bez politických stran i sponzorů. Agituje za pragmatický vztah k Číně, ale zároveň zůstává zastáncem EU. Islám je podle něj s českým prostředím nekompatibilní.
Zhlédnout další videa