Brexit Cameron

18. května 2015, 00:00 - Lubomír Heger
18. května 2015, 00:00

V příštích 18 měsících se bude hrát v Londýně ruská ruleta. Hra, při níž se nedá vyhrát nic, ale ztratit lze všechno

V Evropě není mnoho předsedů vlád, kteří občanům během finanční krize naordinovali úsporná opatření a v následujících volbách neskončili jako potrava lvů. K těm několika patří Angela Merkelová a David Cameron. Dosáhnout ve druhých volbách lepšího výsledku než v prvních se z Cameronových předchůdců naposledy podařilo Margaret Thatcherové, ale jen jeden britský premiér v historii k tomu získal i vyšší procentuální podíl hlasů - totiž labourista Harold Wilson. Ten také v polovině 70. let vyjednal pro Brity nové podmínky členství v Evropské unii a předložil je občanům v referendu ke schválení. A získal od nich přesvědčivé „ano“.

Zda chce David Cameron Wilsonův efektní kousek přesně po 40 letech zopakovat? Zbytečná otázka. V předvolební kampani zaútočil na některé základní principy evropských dohod, jako třeba volný pohyb osob, a slíbil voličům, že je nechá v referendu hlasovat o vystoupení z Unie (čili o tzv. brexitu), když se mu je nepodaří zrušit. Je přitom jasné, že kdyby Unie vyšla britským euroskeptikům vstříc, vrátila by se evropská integrace kamsi před rok 1992. V tom nejlepším případě by se z Británie stal jakýsi přidružený stát typu Švýcarska, ovšem s plnými rozhodovacími pravomocemi. K tomu by ale bylo třeba schválit změny zřizovacích smluv a předložit je parlamentům osmadvaceti členských zemí k ratifikaci.

Síla zadních lavic Řeklo by se předvolební sliby. Je pravda, že David Cameron je asi pronášel s tím, že je nakonec nebude muset plnit, protože ani on nemohl počítat s tak přesvědčivým vítězstvím konzervativců a sestavováním jednobarevné vlády bez liberálních demokratů. Euroskeptické voliče ve vlastních řadách, kteří podleprůzkumů hrozili zběhnout ke xenofobní UKIP, předtím několik týdnů strašil větou: „Půjdete spát s Nigelem Faragem, a probudíte se vedle Eda Milibanda.“ Rétorika nejspíš zabrala. Labouristický vůdce zvaný Rudý Ed minulý týden odkráčel do dějin (tedy fakticky odjel na Ibizu) jako ikona všech volebních debaklů - deník Guardian jej tam vyprovodil eufemistickým titulkem Nejlepší premiér, jakého jsme kdy neměli - a na místech vyhrazených toryům (britským konzervativcům) zasedlo o nějaký ten tucet eurofobních poslanců více.

V parlamentní angličtině se jim říká backbenchers čili hoši a dívky ze zadních lavic.

Jelikož britský parlament pojme 320 vládních poslanců a více, premiér je ani nemůže všechny znát. Oni ale znají perfektně vlastní okrsky a pečují o ně skrze twitterové účty jako nějaký guru o kongregaci věrných. Jsou to pidistrany o jednom muži či jedné ženě, jak je nazval magazín Economist. Základním parametrem takových pidistran je ochota kdykoli zběhnout k opozici, když vláda důsledně nesleduje jejich agendu. V tomto případě je tou agendou referendum s otázDavid kou: Přejete si setrvat v EU? „Případné,ano‘ přitom nebudou považovat za odpověď,“ komentoval to dlouholetý poradce toryovských předsedů Daniel Finkelstein.

John Major kdysi euroskeptiky ve vlastních řadách nazval parchanty, neboť se jim skoro podařilo sabotovat ratifikaci Maastrichtských dohod. Svoje přeřeknutí před nevypnutými mikrofony později Major popsal jako „neomluvitelné, ovšem trefné“. Vliv euroskeptiků v Konzervativní straně nezmizel, takže od chvíle, kdy se Cameron dozvěděl o získání těsné většiny ve sněmovně, mu nějaký jeho vnitřní hlas musí šeptat do ucha: memento mori. Nezapomeň, jsi smrtelný. Hned na prvním setkání s novými poslanci minulé pondělí poslal do řad euroskeptiků povzbudivý vzkaz: Máme mandát. Bude to ostré. Válka Evropě byla vyhlášena.

Jak dopadne? To je otázka za milion. Tedy vlastně za 400 miliard liber, což je hodnota ročního obchodu Británie s Evropskou unií.

Předvídat výsledek referenda, které se podle posledních zpráv uskuteční už za rok, by bylo ošemetné, neboť dnes více než kdy jindy platí, že chcete-li Boha rozesmát, seznamte jej se svými prognózami. Ústavy pro výzkum veřejného mínění po celém světě se zdají mít potíž s měřením preferencí především pravicových voličů - jen za poslední půlrok silně podcenily podporu americké Republikánské strany v doplňovacích volbách do Kongresu, strany Likud v izraelských parlamentních volbách a koneckonců i množství „nesmělých toryů“ mezi britskými voliči.

Milovníci vysavačů Podle některých analýz se tahle spící masa probrala k životu poté, co Edu Milibandovi vyjádřily podporu hvězdy typu britského komika a aktivisty Russella Branda, v jejichž mluvě se to hemží rázy a po americku polykanými koncovkami. „Kdo ve dvaceti není labourista, nemá srdce. Kdo ve čtyřiceti není konzervativec, nemá mozek,“ říká se na britských ostrovech. A zdejší populace notně zestárla. „Nesmělým toryům“ se třeba jen zastesklo po časech, kdy v televizi ještě mluvili převážně lidé vzdělaní v Oxfordu, jejichž výslovnost nejlépe napodobíte tak, když slovo „house“ vyslovíte jako heus a slovo „tower“ jako táá. Všude kromě Oxfordu to ovšem zní legračně.

Veřejné mínění je dlouhodobě, avšak vratce na straně setrvání v Unii s tím, že kdejaká drobnost jej dokáže krátkodobě vychýlit směrem k exitu. Tvrdé jádro euroskeptiků tvoří voliči strany UKIP, kteří se i letos dostavili k urnám v hojném počtu téměř čtyř milionů, ačkoli je poněkud zvrhlý většinový systém zvaný first-past-the-post odměnil jedním křeslem ve sněmovně (zatímco skotští nacionalisté s 1,5 milionu hlasů dostali křesel hned 56). Příznivci UKIP, jež londýnský starosta Boris Johnson v předvolební kampani označil za typ lidí, kteří si dopřávají sex s vysavačem (což mimo jiné ukazuje, proč se Boris Johnson asi nikdy nestane premiérem), jsou živí ze zpráv v bulvárních denících The Sun nebo Daily Mail o tom, jak imigranti z východní Evropy (třeba zrovna Češi) znásilňují nebohé britské školačky. Jedno je jisté, totiž že milovníky vysavačů pro Evropu už asi nic v životě nenadchne.

Na druhém pólu stojí druhá masa lidí, o níž jako by vůdci euroskeptiků snad vůbec nevěděli, totiž přibližně 1,5 milionu britských expatů, kteří už využívají práva bydlet kdekoli v Unii, plus další miliony těch, kteří se k tomu na důchod chystají. S jejich osudem, tedy kromě osudu zbytku Evropské unie, se v příštích asi 18 měsících bude hrát v Londýně něco jako ruská ruleta. Hra, při níž se nedá vyhrát nic, ale ztratit lze všechno. Možná vyjde výstřel, možná ne. David Cameron věří, že bubínek bude prázdný, nejspíš proto, že mu v životě zatím všechno vychází. Tak si na to vsaďte.

Veřejné mínění je dlouhodobě na straně setrvání v Unii s tím, že kdejaká drobnost jej dokáže vychýlit směrem k exitu.

Co chce Cameron pro Británii vyjednat:

1 Možnost řídit vlastní přistěhovaleckou politiku. Země s tak bohatými zkušenostmi v přistěhovalectví by si podle něj neměla nechat od Bruselu diktovat, koho přijmout a koho ne. Ačkoli podrobnosti nejsou známé, hovoří se o zákazu usadit se v Británii pro občany EU, kteří nemají předem vyjednané pracovní místo. Účelem je zamezit „sociální turistice“, tj. aby nezaměstnaní imigranti z východní Evropy nedosáhli na sociální dávky (sociální byty, dětské přídavky), což je třeba případ českých Romů. Stanovisko Bruselu -neprůchodné, neboť volný pohyb osob je jednou ze základních myšlenek integrace.

2 Vrátit Dolní sněmovně možnost odmítat evropskou legislativu. Jedním z příkladů je Evropská úmluva o lidských právech, jež „eurooptimistu“ Tonyho Blaira vedla v roce 1998 k prosazení Zákona o lidských právech, který si konzervativci nyní přejí zrušit. Toryové nahlas odmítají, aby „po našich ulicích chodily tisíce zločinců ze zahraničí, kteří nesmějí být deportováni“ (opět mají na mysli především přistěhovalce z východní Evropy), a s oblibou citují příklady, kdy evropská legislativa staví v jejich vlastní zemi spravedlnost „na hlavu“: Žhář vyloučený ze školy uspěl s žádostí o odškodnění, neboť bylo popřeno jeho „právo na vzdělání“. Muž odsouzený za znásilnění dostal odškodnění za to, že jeho odvolání nebylo vyřízeno v zákonné lhůtě. Lupič se soudí s majitelem domu, do něhož se vloupal, přičemž jeho soudní výlohy platí daňoví poplatníci. A tak dále. Více než podobné kuriozity leží konzervativcům na srdci, aby britští vojáci nemohli být ve Štrasburku souzeni za činy, jichž se dopustí při zahraničních misích. Stanovisko Bruselu -Británie by po zrušení zákona z roku 1998 mohla být vyloučena z Rady Evropy.

3 Ochránit londýnskou City před evropskými regulátory a další výjimky. S největší nelibostí hledí Britové na novou daň z finančních transakcí a strop na finanční bonusy. V tomto ohledu zřejmě nenarazí v Bruselu na nepřekonatelný odpor. Londýn si však přeje zůstat mimo další integrační procesy, počínaje závazkem „budovat stále těsnější unii“ obsaženým ve stuttgartské deklaraci z roku 1983. Ke stávajícím výjimkám (tzv. opt-outs), kterých má nejvíce ze všech členských zemí (Schengen, euro a tzv. britský rabat - Británie dostává zpět dvě třetiny ze svého příspěvku do společné kasy) si bude přát přidat ty, které ochrání její finanční trh před všemi opatřeními platnými v eurozóně.

O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče