Bosporský hlavolam

27. ledna 2014, 00:00 - Daniel Deyl
27. ledna 2014, 00:00

Ve strategicky důležitém Turecku zuří boj o moc. Premiér Erdogan zůstává mezi lidmi oblíbený, v politice však jde proti všem

Byla to pěkná ukázka globalizace v praxi. Když turecký premiér Recep Tayyip Erdogan mluvil minulý týden v Bruselu o tom, jak se jeho země blíží Evropské unii a vůbec pod jeho vedením vzkvétá navzdory těm, kteří mu nepřejí, jeho projev byl určen především evropským potentátům. Ti jej předtím kritizovali za jeho drsnou reakci na to, že řadu lidí z jeho blízkosti začala v prosinci vyšetřovat policie pro podezření z korupce.

Podle premiéra jedná na politickou objednávku. Erdoganův nejdůležitější posluchač však nebyl nikde v bruselském sále, ba dokonce ani v Turecku. Seděl asi o šest tisíc kilometrů západněji v malém, skromně zařízeném pokoji na statku v Poconských horách u městečka Saylorsburg v americké Pensylvánii.

Jmenuje se Fethullah Gülen, je vlivným islámským učencem a jeho vztah k Erdoganovi je pro současnou tureckou krizi stejně důležitý, jako je nejasný.

Vlivní islamisté Patrně nejvlivnější turecký intelektuál současnosti žije v dobrovolném exilu již 14. rok. Rozhodl se k tomu ve chvíli, kdy mu bezprostředně hrozilo obvinění z poškozování zájmů vlastní země. To není nikde na světě příjemná role, a v Turecku už vůbec ne.

Gülenovo provinění spočívalo v tom, že v době, kdy byl na léčení v USA, zazněla v tureckém rádiu jeho slova o tom, že jeho zemi by se lépe vedlo, kdyby byla řízena podle islámských principů. Tehdejší ankarský establishment, úzkostlivě věrný kemalistické myšlence sekulárního vedení země, něco takového slyšel jen velmi nerad – a dokázal to dát patřičně najevo.

Jedním z těch, kteří nelibost tehdejšího režimu pocítili z první ruky, byl i populární istanbulský starosta. Krátce před Gülenovým odchodem si odseděl deset měsíců za to, že na veřejném shromáždění recitoval nábožensky laděnou báseň. Jmenoval se Recep Tayyip Erdogan; hned po návratu z vězení v roce 1998 založil Stranu spravedlnosti a rozvoje, o pět let později s ní drtivě vyhrál parlamentní volby a od té doby je premiérem. Oba muži tehdy stáli na stejné straně sporu. Oběma bylo protivné nejen zmíněné vytlačování projevů muslimské víry (například příkaz nosit klobouk namísto tradičního fezu), ale především korupcí prolezlý a ekonomicky kolabující politický systém, jejž u moci přepevnou rukou držela – a patřičně využívala – armáda.

Evropan roku Až sem funguje všechno sice po turecku, ale logicky. Erdogan se po nástupu do funkce snažil, seč mohl, aby zaplašil obavy z přílišného vlivu islámu, a vysloužil si přídomek „umírněný islamista“. Ekonomicky i politicky se mu vedlo skvěle. Srazil inflaci a nezaměstnanost na civilizovanou úroveň. Splatil dluhy Mezinárodnímu měnovému fondu a vyhlásil, že naopak Turecko může půjčit jemu. S mocnými generály vycházel korektně. Časopis European Voice jej vyhlásil Evropanem roku 2004. Po 45 letech od podepsání asociační smlouvy s Evropskou unií přistoupil v roce 2005 ke konkrétním jednáním o podmínkách členství. Týdeník The Economist napsal, že je nejlepším vládcem Turecka od Atatürkových dob.

Fethullah Gülen se však z amerického exilu nevrátil; sám říká, že kvůli podlomenému zdraví. Věnoval se studiu se svými studenty, členy neformálně organizovaného hnutí Hizmet čili „povinnost služby“. Ti vozili jeho myšlenky do Turecka, kde – řečeno českou politickou hantýrkou – budovali občanskou společnost. Gülen je například dodnes čestným předsedou Nadace novinářů a spisovatelů, již v 90. letech založil. Kromě toho se jeho věrní hlásili do služby ve státní správě včetně justice a policie.

Mezitím Gülenův věhlas na Západě stoupal. Nebylo divu: už 12. září 2001 napsal pro Washington Post článek, v němž odsoudil terorismus. Založil cosi jako radu pro sbližování náboženských směrů a jednal na toto téma nejen s papežem, nýbrž i s mnoha předními židovskými duchovními. Mnohokrát propagoval myšlenky liberální demokracie a hájil neoliberální ekonomickou teorii; přimlouval se za co nejrychlejší vstup Turecka do EU. V roce 2008 jej americký časopis Foreign Policy vyhlásil nejvlivnějším myslitelem roku (Václav Havel byl tehdy na 26. místě). Ve světě, jenž si zvykl od imámů od Británie po Irák slýchat hlavně o džihádu, byl Gülen vítanou změnou.

Příliš sebejistý Erdogan A někde mezitím se jeho cesty začaly s těmi Erdoganovými rozcházet. Za zlomový bod v premiérově vládnutí lze považovat rok 2010, kdy ve světle ekonomické stagnace dal Brusel Turkům najevo, že na členství v EU mohou zapomenout. Je také možné, že Erdogan a jeho vláda byli u moci příliš dlouho a začali systém vysávat podobně jako před nimi armáda, jak naznačují obvinění z korupce. A je také možné, že Erdogan začal trpět obvyklým neduhem dlouhodobě úspěšných politiků a začal věřit ve vlastní neomylnost.

Tak či onak začal prosazovat stále radikálnější proislámské zákony (například drasticky omezil prodej alkoholu s odvoláním na neexistující společenský a zdravotní problém – v zemi, jejíž obyvatelé konzumují zhruba desetinu množství obvyklého v EU).

Především však zrušil neformální příměří s armádním vedením, když loni v létě odstavil (a nechal pozavírat) několik generálů a důstojníků pod záminkou, že připravovali puč. Míra pravdivosti onoho obvinění je veřejnosti neznámá.

A když se to někomu nelíbilo, neváhal použít ruku stejně tvrdou jako před ním generálové.

Přesvědčili se o tom na jaře obyvatelé Istanbulu, kteří protestovali proti zrušení veřejného parku. Původně bezvýznamný spor přerostl v celonárodní protivládní protesty – a když utichly sirény a rozptýlil se slzný plyn, ze zmatku se vynořil Gülen jako tvrdý Erdoganův kritik. Premiér má dnes za to (nebo to alespoň veřejně říká), že korupční obvinění proti němu vykonstruovali právě Gülenovi stoupenci ve státní správě. Ani míru pravdivosti tohoto tvrzení ovšem neznáme. Navzdory protestům je však Erdogan i po deseti letech u moci jedním z nejoblíbenějších tureckých politiků. Na konci loňského roku se jeho popularita pohybovala kolem 54 procent.

Ruská otázka To vše by mohlo být českému čtenáři docela jedno – nebýt skutečnosti, že západní hranice 75milionového Turecka je zároveň hranicí EU, kdežto jeho východní hranice pro změnu tvoří hranici Severoatlantické aliance. Země navíc leží v jednom ze strategicky nejcitlivějších bodů Evropy. Zaprvé vede právě přes Turecko jediná slušná alternativní cesta pro zásobování Evropy středoasijským plynem (což je myšlenka dosud víceméně v plenkách).

Zadruhé na Kavkaze končí zájmová sféra Ruska; a nově nabytá ekonomická síla Turecka dnes z Ankary dělá silného regionálního hráče schopného konkurovat Moskvě.

Pro ilustraci: turecká neformální ekonomická unie s Ázerbájdžánem a Gruzií pomohla posledně jmenované zemi bez problémů přežít rozsáhlé ruské exportní embargo. Umožnilo jí to podepsat asociační dohodu s EU – a Gruzie je přitom pro Rusy téměř tak důležitá jako Ukrajina. Ázerbájdžán zase k velké nelibosti Kremlu loni v prosinci rozhodl, že jeho státní ropná firma SOCAR bude raději vyvážet přes Turecko než přes Rusko. A turecké prsty sahají ještě dále: Erdogan se například dohodl s Kyrgyzstánem na kotování tamních firem na istanbulské burze.

Není divu, že Rusům se sílící sebevědomí Turecka nijak nelíbí a že oslabení Erdoganovy vlády by jim přišlo jedině vhod. O podílu Moskvy na vzniku a průběhu turecké krize však není nic známo. Můžeme jen spekulovat – což je dosud společným jmenovatelem všech hypotéz na dané téma.

Divoký přelom roku

Zdroj: ahramonline.org

17. prosince

Turecká policie nečekaně zatýká syny tří ministrů vlády premiéra Erdogana, šéfa státní banky Halkbank a desítky dalších lidí z vládnoucích kruhů kvůli podezření z korupce.

18. prosince Erdogan viní hnutí Hizmet příznivců exilového duchovního vůdce Fethullaha Gülena ze snahy diskreditovat jeho vládu a z vytváření policejně-justičního „státu ve státě“.

19. prosince Erdogan nechává na hodinu vyhodit více než 100 vysokých policejních důstojníků včetně šéfa istanbulské policie.

22. prosince V Istanbulu se koná mnohatisícová protivládní demonstrace.

25. prosince Erdogan provádí čistku ve vládě a jmenuje polovinu nového kabinetu, tři ministři odstupují sami; v Istanbulu, Ankaře a Izmiru se konají další demonstrace.

26. prosince Jeden ze státních zástupců mluví o politickém tlaku, jenž zastavil zatýkání dalších podezřelých z korupce, mezi nimi i Erdoganova syna (premiér jeho účast na jakékoli korupční aféře odmítá). 2. ledna Turecká lira i akcie na istanbulské burze prudce oslabily. Armáda požaduje znovuotevření procesů s důstojníky odsouzenými na základě (podle armády) smyšlených důkazů na začátku loňského podzimu za pokus o puč.

7. ledna Erdogan dal odvolat dalších 350 vysoce postavených policistů v Ankaře včetně zástupce šéfa úřadu pro národní bezpečnost.

10. ledna Parlament jedná o vládním návrhu zákona, jenž by drasticky omezil pravomoci státních zástupců.

16. ledna Vláda nechala přeložit více než 20 státních zástupců na jiná působiště.

18. ledna Podle tureckých médií proběhla vládní čistka i v bankovnictví, telekomunikačních firmách a státní televizi.

21. ledna Erdogan jedná v Bruselu o tureckých ambicích ve vztahu k EU.

22. ledna Téměř stovka soudců a státních zástupců je odvolána, 470 policistů je odvoláno nebo přeloženo.

O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče