Blankytná záře nad Kongem

20. října 2014, 00:00 - Tomáš Nídr
20. října 2014, 00:00

Modré přilby se v rámci nejdražší mise OSN s kolísavými úspěchy pokoušejí o udržení míru v Kongu. Místní by je nejradši poslali domů

Na rušné křižovatce v konžském městě Bukavu stojí dva bílé obrněné vozy a kolem nich ostražitě postává skupinka vojáků v modrých baretech se samopaly v rukou. Bedlivě se rozhlížejí po okolí s prstem proklatě blízko spouště. Že by zásah mírových sil proti některému z válečných zločinců, kvůli kterým se středoafrický gigant už téměř dvacet let nemůže vyhrabat z občanské války? „Ale ne. Uruguayci jdou jen na nákup a raději se kryjí, jako by jim hrozil nějaký atentát,“ nezaujatě mává rukou nad jejich počínáním jeden kolemjdoucí.

V krámku La Beauté pětice chlapů v maskáčích, kterým se na rameni na uruguayské vlaječce mezi modrobílými pruhy směje slunce, „pročesává“ regály. Tento obchůdek je jedním ze dvou ve městě, kde se dají za horentní částky koupit i takové pamlsky jako turecká čokoláda, holandské párky v plechovce, brazilský lunchmeat, nebo dokonce mražené krevety neznámého původu. Proto se do nich stahují západní humanitární pracovníci, novináři a vojáci znavení monotónností konžské kuchyně.

uruguayská Pizza party Ptám se jednoho z nich, který si právě z poličky bere pomerančový džus, zda jsou vztahy s místními tak špatné, aby se kolem obyčejného nákupu dělal takový tyátr. Všichni příslušníci jednotek OSN v Kongu mají zákaz bavit se s novináři, proto našemu vojákovi budeme říkat třeba Fernando. „Ale ne,“ vysvětluje, „vztahy jsou dobré, jenže máme svoje bezpečnostní nařízení. Třeba můžeme jít na oběd i do restaurací, ale jen do těch prověřených.

A ne moc pozdě večer.“

Kvůli bezpečnosti, ale i imagi si nemohou modré přilby dovolit vyrazit někam na pivo, a tak radši pořádají na své základně fiesty, na které zvou zaměstnance neziskových organizací a vládních agentur. Sám se takto ocitnu na pizza party. Na břehu jezera Kivu mezi unimobuňkami osvětlují louče zastřešený bar, za kterým už do rozhicované pece vkládá kuchař pizzu. Vedle stojící gril se dostane do permanence až při příští steak party. Jakmile začne hrát z reproduktorů hudba, na betonový taneční parket se vrhají barevná světla diskokoule pod střechou. Pochopitelně převažují muži a je vidět, jak se těší z toho, že k nim do baru zavítaly i ženy mimo okruh jejich nepočetných kolegyň v uniformě.

U baru se u piva setkám se starým známým Fernandem. Libuje si, že je ve skupině, která má na starost bukavské letiště, a tam se do žádného nebezpečí spojeného s válkou nedostal. „Naštěstí nejsem v jednotce, která by takhle měla se samopalem vyběhnout na rebely,“ máchá rukou, jako když Rambo kropí hordy nepřátel. Jeho parťák – říkejme mu Ángel – přikyvuje a kritizuje místní správu: „Na letišti všechno funguje, protože ho celé spravujeme my. Konžané jsou tam jenom na to, aby rozdávali razítka.“ Poukazuje na to, že se před příchodem modrých přileb válely po areálu vraky starých letadel včetně několika dvojplošníků z koloniální éry. Uruguayci je vyrovnali do řady, že si každý pasažér při odletu připadá jako na přehlídce leteckých veteránů.

„Podle našich předpisů bychom se s místními kvůli zachování absolutní neutrality měli stýkat co nejméně, ale to nejde. Třeba jeden mladík stále chodil na letiště k bráně prosit o peníze na studium. Nechali jsme si ukázat jeho dokumenty a nakonec jsme se na něj složili. Předávaly si ho jednotlivé turnusy a nyní už má univerzitu,“ líčí Ángel.

Na Uruguayce jsou obyvatelé Bukavu zvyklí. Když mě zahlédne pubescent, který pod slunečníkem v naražené zimní čepici prodává kredit do mobilních telefonů, volá na mě „amigo“ v domnění, že také patřím ke kontingentu ze zemičky vtisknuté mezi Brazílii a Argentinu. Španělsky mluví bez chyb, ale s typickým šišlavým přízvukem lidí od Ria de la Plata, kvůli kterému si z nich zbytek Latinské Ameriky utahuje. „Když Uruguayci před lety přišli, motal jsem se jako kluk kolem jejich základny. Začali jsme si povídat. Já jim řekl, že ahoj se svahilsky řekne džambo, oni, že španělsky hola. Od té doby na rozdíl ode mě moc nepokročili,“ vypráví spokojeně mladík. Mnozí jeho spoluobčané však jeho nadšení nesdílejí a naopak Latinoameričany v uniformě označují za přezíravé rasisty.

válečníci a mírotvůrci Uruguay sem od roku 1999, kdy se mise rozjela, každoročně posílá kolem tisícovky lidí. „Jsem v Kongu už posedmé,“ chlubí se Ángel a nijak se netají tím, že tady naplní rodinnou kasu rychleji, než kdyby zůstal v kasárnách v Montevideu. Je to forma výdělku nejen pro vojáky, ale také pro jejich vlast, která si za peníze OSN může ozkoušet své muže v situacích, které na cvičišti nenasimulujete.

Největšími dodavateli modrých přileb pro konžskou misi, která má podle internetových stránek OSN k letošnímu červnu 21 219 uniformovaných příslušníků, jsou Indie a Pákistán. Každá z těchto znepřátelených jaderných

velmocí loni do středu Afriky poslala 3700 bojovníků, což s sebou nese pikantní paradox. Vojáci, kteří na sebe ve sporném Kašmíru míří všemi druhy zbraní, musejí v republice ve středu černého kontinentu spolupracovat jako garanti míru. Není to vždy snadné. „Občas nás Uruguayce používají jako prostředníky, aby vůbec došlo k nějaké koordinaci postupu,“ tvrdí Ángel.

Samozřejmě by jejich hlavním posláním neměla být ani správa letiště, ani placení školného, ani poskytování bezplatných kurzů španělštiny, natož pořádání fiest. Jsou tady od toho, aby pomáhali udržovat klid zbraní. A v tomto ohledu jsou jejich výsledky sporné.

Na východě země v provinciích Jižní a Severní Kivu, kam se konflikt přelil v roce 1994 z genocidou postižené Rwandy, se už dvacet let nedaří válku zastavit. Nemá žádné fronty ani jasně stanovené koalice – o to ničivější je pro civilisty. Po oblasti se potuluje na čtyři desítky vzájemně znepřátelených skupin banditů, kteří proklamacemi o boji za demokracii maskují masakry, masové znásilňování a rabování. Na těchto zločinech se bohužel podílí i dezorganizovaná a bídně placená (pokud vůbec žold přijde) konžská armáda.

Ztraceno v překladu Bohužel pro místní nejsou kladnými hrdiny ani ti, kteří na sobě mají blankytné barvy OSN. Například ve městě Bunyakiri, které leží zhruba tři hodiny jízdy autem od Bukavu, obyvatelé modré přilby vysloveně nesnášejí. Pákistánci, kteří zde slouží, se proto ani neodváží vyjít ze základny. Lze je vidět jen v relativním bezpečí u kasáren za ostnatými dráty a naskládanými pytli. Nebo když vyjíždějí kamsi na hlídku.

Ke komplikacím lze ještě přičíst jazykový babylon v oblasti, kde žije mnoho rozdílných skupin. Zprávu o útoku rebelů je tak nejprve nutné přeložit například z řeči etnika Rega do mnohem rozšířenější svahilštiny, z ní pak do koloniální francouzštiny. Jenže pro modré přilby je hlavním dorozumívacím jazykem angličtina, kterou ovšem ne všichni vojáci ovládají, takže pákistánský důstojník musí svým podřízeným vydávat rozkazy v urdštině. Po takovéto sérii překladů není divu, že se občas informace zkomolí jako při tiché poště.

Žádná jiná akce mírových sil nebyla tak rozsáhlá a tak drahá. Každý rok vyjde Spojené národy na 1,5 miliardy dolarů, což je hodně jen do té doby, než si uvědomíme, co všechno po nich „ředitelé planety“ chtějí. Mají hlídat klid zbraní, chránit obyvatelstvo před excesy, dohlížet na férový průběh voleb, střežit dodržování zbrojního embarga a pomáhat s profesionalizací místní armády a policie. A zároveň se jim dokola zdůrazňuje, že především musejí dávat pozor, aby se jim samotným nic nestalo.

Není to žádná pohodička, jak by se podle líčení pizza party z počátku reportáže mohlo zdát. Podle stránek OSN při misi v Kongu zahynulo 75 jejích členů (včetně lokálních zaměstnanců), i když stále platí, že větším nepřítelem je malárie než nepřátelské kulky.

Kdo ví, co si myslí Kongo Na „monyk“, jak se jim tu říká podle výslovností francouzské zkratky MONUC (Mise Spojených národů v Kongu), také padají vážná obvinění, že sama kšeftuje s diamanty a dalšími nerosty, které válku financují, nebo že si od hladových civilistek za jídlo kupuje sex. Proto od místních často slyšíte: Ať táhnou pryč, když jsou stejně pořád zalezlí na základnách.

„Konžané toho nakecají,“ mává rukou Serge Mulebi Lukanzi, který v Bukavu v roce 2004 zažil jeho poslední obsazení povstalci pod vedením Laurenta Nkundy. „Tehdy ho odsud dostal nátlak modrých přileb. Mohly by dělat více, ale bez nich by to bylo ještě horší,“ používá často opakovaný argument. Jiní zmiňují, že bez přítomnosti OSN by se Kongo už dávno rozpadlo anebo že by vypukla celonárodní válka, jako v letech 1998 až 2003, která se kvůli odhadovaným až pěti milionům mrtvých stala globálně nejvražednějším konfliktem od podepsání japonské kapitulace v září 1945.

Pak je tu velká řada pragmatiků, kteří vidí MONUC jako dobrého opraváře silnic a zaměstnavatele pro dva tisíce Konžanů, což je v zemi, kde neexistují továrny a kde erár zapomíná platit úředníky, lékaře i učitele, velké terno. Navíc jsou to movití zákazníci, kteří se, když už jednou vyjdou ze základny, nebojí „pustit chlup“. Na to zase reagují skeptici s tím, že právě jejich pobyt (vedle přítomnosti bělošských pracovníků západních neziskovek) zvedá v Bukavu ceny potravin tak, že se pro chudé stávají nedostupnými.

Jaký má opravdu 78milionový národ, nebo alespoň obyvatelé násilím nejpostiženějších provincií Severní a Jižní Kivu názor, zjislight tit nejde. Ve státě, kde nefunguje nic, se ani nemá cenu ptát, jak to vypadá s průzkumy veřejného mínění.

Celé se to dá shrnout větou: Tato mise je pro svět příliš velká, ale pro Kongo příliš malá.

Pozor, vyletí dron Členové MONUC se potýkali s tím, že podle svého mandátu nemohli zasáhnout preventivně – směli jen reagovat na akce jednotlivých skupin. Nutno dodat, že ani toto neplnili moc dobře. Poslední velkou ostudu si uřízli na konci roku 2012, když je ozbrojená skupina známá pod zkratkou M23 bez odporu vyhnala z Gomy, což je metropole provincie Severní Kivu.

„Nasazení modrých přileb stojí příliš tučné prostředky a přináší moc hubené výsledky… Nerozumím tomu, proč jste u vás na Západě ochotni vydávat miliony dolarů, aniž byste požadovali nějaké výsledky,“ mohl by zopakovat svá posměvačná slova ze staršího rozhovoru pro časopis Der Spiegel rwandský prezident Paul Kagame. Právě on vojensky, finančně i personálně konflikt u sousedů pravidelně rozdmýchává, když podporuje hnutí jako M23.

Teď se nemůže usmívat tak zeširoka.

OSN se totiž loni v březnu odhodlalo k akci a dalo třem tisícovkám modrých přileb povolení podnikat i útočné výpady. Osvědčilo se to. V kombinaci s diplomatickým tlakem na Kagameho, kterému řada dárcovských zemí hrozila ukončením rozvojové spolupráce, se M23 po krátkých intenzivních bojích zase stáhlo.

Mírové síly navíc dostaly k dispozici tři drony, které sledují hranici a monitorují, zda některé povstalecké skupiny nepoužívají Rwandu jako své zázemí. To jsou dobré kroky k tomu, aby už Konžané neměli vojáky v blankytném dresu světové organizace za neschopné nazdárky, kteří umějí samopal vytáhnout, jen když jdou na nákup. l

Cestu podpořila organizace Člověk v tísni.

Od Konžanů často slyšíte: Ať táhnou pryč, když jsou stejně pořád zalezlí na základnách.

O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče