Beduín miliardářem

15. června 2015, 00:00 - Petr Horký
15. června 2015, 00:00

Když s ním mluvíte, skoro se až divíte, že dokázal vybudovat miliardový byznys. Je plachý, hovoří potichu, místo o penězích raději o psaní románů a jak udělat svět lepším. A vy mu to věříte

Francouz Mohed Altrad má za sebou příběh, jímž se nemůže pochlubit žádný jiný byznysmen z žebříčku dolarových miliardářů časopisu Forbes. Narodil se v Sýrii do kmene kočovných beduínů. Kdy, to přesně neví. Jeho matka byla znásilněna jeho otcem, který také zabil jeho staršího bratra. Vychovávala ho babička a ta mu zakazovala chodit do školy. Získal ale stipendium, jež mu umožnilo studovat ve Francii. Tam pak shodou náhod koupil krachující lešenářskou firmu a za třicet let práce z ní udělal světového lídra.

Jeho Altrad Group, která je mimo jiné největším výrobcem míchaček a stavebních strojů, má dnes tržby skoro miliardu dolarů. Na jaře navíc koupila nizozemskou firmu Hertel, a pokud antimonopolní úřady povolí spojení, velikost skupiny se tím zdvojnásobí.

Mohed Altrad byl letos zvolen světovým podnikatelem roku v soutěži, kterou pořádá poradenská firma EY. Těžko říci, zda rozhodly byznysové úspěchy, anebo spíše dojemný příběh vyhovující politické poptávce. Ten je totiž dnes velice aktuální – pro tisíce Syřanů, kteří plují do Evropy na chatrných člunech, může být osud beduína, jenž se stal miliardářem, inspirací, že to jde. „Svoji firmu neřídím. Nechávám lidem naprostou svobodu. To ale neznamená, že je nekontroluji,“ říká Mohed Altrad v rozhovoru, který týdeníku Euro poskytl v lobby hotelu Hermitage v monackém Monte Carlu před vyhlášením vítěze světového finále soutěže EY Podnikatel roku.

* Nacházíme se v Monaku v pětihvězdičkovém hotelu, v prostředí přepychu, bohatství. Všude kolem globální podnikatelská smetánka. Nikdo z nich ale nemůže říci, že pochází z tak skromných poměrů jako vy. Jak se v tom prostředí cítíte?

Ten pocit je trochu bizarní. Kmen, do kterého jsem se narodil, žil tři tisíce let stejným, primitivním způsobem, pak jsem se dostal do velice luxusního prostředí. Tady jsou drahé hotely, moře. Je to zvláštní kontrast.

* V běžném životě žijete v přepychu?

Ani ne. Žiju docela normálně. Ačkoli bych si přepych mohl dovolit. Ale s životním příběhem, který mám za sebou, nemůžu udělat tak velký skok.

* Pojďme tedy na začátek příběhu beduína, který se stal miliardářem. Nejste z jeho vyprávění pořád dokola už trochu unavený?

Zase tolik ne. Dívám se na něj jako na dar, který mohu ostatním předat. Ukazuje, že existuje naděje. Že můžete začít z ničeho a dostat se úplně nejvýš.

* Ještě jako malý chlapec jste opustil svůj kmen, kde vás vychovávala vaše babička. Jak jste se s ní rozloučil?

Byla v mém životě důležitým člověkem, jediným, kdo se o mě staral. Ale zároveň pro mě představovala handicap, protože nechtěla, abych šel do školy. Chtěla, abych se stal pastevcem, co se stará o zvířata. Říkala, že pastýř přece nepotřebuje chodit do školy, což je pravda. Byl jsem ještě malý chlapec, a když je vám pět let, tak moc nepřemýšlíte, spíše posloucháte nějakou intuici. Takže jsem se s ní ani nerozloučil a prostě odešel. Ona pak brzy zemřela.

* Bylo to rozhodnutí jít do školy navzdory zákazu babičky tím nejdůležitějším ve vašem životě?

Zažil jsem několik rozhodujících okamžiků, kde se ten příběh mohl zcela zastavit nebo vydat jiným směrem. Moment, kdy jsem se rozhodl jít do školy, byl prvním z nich. Kdyby mě učitel do školy nevzal, k čemuž měl plné právo a což také ze začátku udělal, tak by byl konec. Ale když viděl, že se opakovaně vracím, tak mě přijal. Druhým takovým okamžikem bylo, když jsem dostal stipendium od ministra školství a přišel jsem do Francie. Občas vám někdo musí pomoci, abyste se stal tím, čím jste. Já jsem se stal tím, kdo jsem, opravdu náhodou. Třetí okamžik byl po mém příjezdu do Francie.

* Proč?

Nevím, kolik mi bylo, protože neznám svůj věk, ale řekněme šestnáct sedmnáct let. Po příjezdu jsem měl plnou hlavu představ, jak má vypadat Francie. Představoval jsem si, jaká to bude krásná země, že tam budou hodní lidé a příjemné počasí. Přijel jsem v listopadu, pršelo a byla zima, neuměl jsem ani slovo francouzsky a lidé na mě nebyli zrovna milí. Jediné, co jsem měl, byl kus papíru, na němž byla adresa univerzitního kampusu. Ukazoval jsem ten papír lidem. Jeden člověk mi dal nějaké peníze, protože si myslel, že jsem žebrák. Tehdy jsem pochopil, že realita je odlišná od představ o Francii. Přišel jsem z východní do západní kultury, ty dvě kultury jsou neslučitelné. Ve Francii se mi nelíbilo a chtěl jsem se vrátit zpátky do Sýrie. Ale nešlo to, protože v Sýrii mě nic nečekalo: má matka zemřela, otec mě nepovažoval za svého syna a zabil mého staršího bratra, takže jsem se přinutil zůstat. To byly okamžiky, kdy se všechno mohlo zastavit nebo sesypat.

* Ale ve Francii jste zůstal a vystudoval univerzitu. Jak se ze studenta stal byznysmen?

Nejdřív jsem se musel naučit francouzsky. Sýrie byla něco jako sovětský satelit, takže jediné, co jsem uměl, bylo trochu rusky. Na francouzské univerzitě profesoři mluvili tak rychle, že jsem rozuměl možná deseti procentům toho, co říkali. Ale vystudoval jsem, pak jsem si udělal ještě doktorát v informatice. Nastoupil jsem do státní firmy, která vyráběla elektronické součástky. Poté jsem pracoval pro společnost Alcatel, kterou možná znáte. Pak jsem odjel na čtyři roky do Abú Dhabí a pracoval v ropné firmě. Když jsem se odtud vrátil do Francie, rozhodl jsem se vytvořit přenosný počítač. Tehdy ještě neexistovaly ploché displeje jako dnes. Místo monitorů se používaly televize. K tomu jsme si koupili v obchodě klávesnici a elektronickou desku. Z toho jsme poskládali počítač a vše zabalili do pevné bedny, kterou šlo přenášet z místa na místo. Ale vážila 27 kilogramů, takže zase tak přenosná nebyla. Mělo to budoucnost, to jsem věděl, ale chyběly mi peníze na to, abych do toho investoval, takže jsem tu firmu prodal. Za získané peníze jsem koupil insolventní společnost, která vyráběla lešení. To byl začátek.

* Jak vás to napadlo, zrovna lešení?

Došlo k tomu náhodou. Byl jsem na jihu Francie v malé vesnici na letní dovolené. Přišel za mnou jeden muž, jestli bych nechtěl koupit krachující lešenářskou firmu. Neznal jsem přitom ani slovo lešení! Ale když mi to ten člověk vysvětlil, pochopil jsem a firmu koupil. Věděl jsem, že stavět se bude vždycky. Pak jsem ji restrukturalizoval a přivedl k zisku. Ze zisku jsem koupil další firmu a pak ještě další a další, až doteď. Dnes má skupina Altrad 175 poboček a jenom 20 procent z nich je ve Francii, zbytek je v cizině. Pracuje v ní 17 tisíc lidí a obrat je téměř dvě miliardy dolarů (pokud se k tržbám skupiny přičte obrat nizozemské firmy Hertel, kterou Altrad Group koupila letos v březnu, společné tržby dosahují dohromady asi 1,8 miliardy dolarů – pozn. red.).

* Znám dost lidí, kteří nevědí, co si počít se životem. Přemýšlejí, v čem jsou dobří a co by měli dělat. Pak se rozhodnou, že něčeho chtějí dosáhnout, udělají pro to všechno, ale když se jim to nepovede, jsou zklamaní a frustrovaní. Při pohledu na váš život mám pocit, že necháváte svůj život plynout a všechno k vám připluje tak nějak samo…

Napsal jsem několik knih. Dvě o ekonomii a tři romány. Jednou z nich je autobiografie pojmenovaná Badawi neboli Beduín. Doporučuji v nich lidem: berte svůj život tak, jak přijde. Nečekejte. Zkoušejte věci provokovat, ale nikdy silou. Když budete něco zkoušet silou, tak to nebude to správné řešení. Ale když budete věřit v to, co děláte, mělo by to dopadnout dobře. A musíte tvrdě pracovat a neudělat příliš chyb. Chyby děláme všichni, i já. Chyby jsou součástí příběhu. Ale některé věci jsou trochu osud.

* Kdy přišel hlavní zlom, kdy se z vaší firmy stala velká korporace, která vydělává hodně peněz?

Nebyl žádný zlom, bylo to, jako když vychováváte dítě a to roste. Dnes máme obrat dvě miliardy, zítra to může být šest. Když se narodíte v chudobě a máte sotva co jíst, tak pro vás tolik neznamená, že jste miliardář. Není to mým cílem a nikdy nebylo, myslím peníze. Když si řeknete, že chcete vydělat hodně peněz, třeba miliardu, tak se vám to nepovede.

* Co tedy bylo vaším cílem?

Udělat život lepší. Aby těch 17 tisíc rodin, které pro nás pracují, Francouzi, Číňané, Poláci, Němci, Nizozemci, mělo život lepší. Pak pro vás pracují rádi. Jedním z principů v mojí firmě je, že část ze zisku jde zpátky zaměstnancům.

* Máte nějaký psaný kodex?

Ano. Když jsem začal s firmou před třiceti lety, tak jsem si napsal nějaké poznámky. Ty pořád vylepšuji a dnes je to taková charta. V ní je víceméně to, co vám říkám. Peníze nejsou všechno, důležitá je spokojenost.

* Co máte teď ve vedení firmy v plánu?

Není to tak, že bych se rozhodl pro tohle a tohle. Jen vytvářím podmínky, aby celá skupina mohla růst. Lidé to pak udělají za mě. Tohle je má cesta. Dám lidem naprostou svobodu. To ale neznamená, že nemám nad skupinou žádnou kontrolu a nedostávám žádné reporty.

* Můžete třeba říci, jaký máte ekonomický plán pro nadcházející tři až pět let?

Naše skupina je teď ve třicátém roku existence. V průměru roste dvojciferným tempem. Nikdy neprodělala peníze. Co tedy bude dál? Plán je jít do dalších zemí. Je tu například země zvaná Spojené státy americké, kde máme jen malou firmu. Nejsilnější jsme v Evropě. Druhá země po Francii je Británie, pak Německo.

* Jakou jste při řízení podniku udělal největší chybu?

U některých lidí jsem nebyl dost opatrný.

* Během svého života ve Francii jste se jako průmyslník jistě setkal s tamními politiky. Jaký na vás udělali dojem?

Premiéry znám všechny. Jsou to různé povahy. Ale já jsem šéfem průmyslové firmy, uvažuji jinak. Často se mě ptají na radu. Byl jsem třeba pozván prezidentem Národního shromáždění na večeři. Ptal se mě, co udělat pro snížení nezaměstnanosti. Ve Francii máme tři miliony lidí bez práce. Řekl jsem mu, že místo zvýšení daně má snížit daně. Ale on mě neposlechl. Řekl jsem mu, že když zvýší daně, zvýší cenu výrobku. Řekněme, že tenhle diktafon stojí tisíc eur. Když na firmu dáme desetiprocentní daň, bude stát více. Ale když stejný produkt vyrobím v Číně a bude o 30 procent levnější, tak ten stejný produkt lidé koupí v Číně a moje firma nebude vyrábět.

* Jste člověk mnoha talentů. Podnikáte, píšete knihy, koupil jste ragbyový tým Hérault Rugby ve městě Montpellier. Proč?

Všechno, čím jsem, mi umožnila Francie. To, co dělám, bych ve své zemi dělat nemohl. Dlužím to téhle zemi, tohle bylo něco jako splátka. Klub byl v bankrotu. Zavolali mi, abych jim pomohl. Tak jsem dal čtyři miliony eur na jeho záchranu. Mají také ragbyovou školu pro děti. Většina z nich pochází z chudých rodin. Chodím na každý zápas. Stal se z toho můj koníček. Klub jsem koupil před čtyřmi lety. Poslední tři roky jsme hráli o pohár. Letos jsme v první půlce ligy, ale ne úplně nahoře. Neměli jsme dobrou sezonu.

* Co vás nejvíce baví z těch tří věcí, co děláte?

Kdybych si měl vybrat třeba z byznysu, psaní a ragby, vybral bych si psaní.

* A co je z toho nejtěžší?

Psaní. Máte bílý papír. Když chcete být dobrý spisovatel, nejde o to, umět dobře používat svůj jazyk. Jde o to, najít dobré nápady a pak je dobře napsat. Ale co je ten správný nápad? Chce to něco univerzálního, nějaké sdělení. V mé knize Beduín, která je autobiografická, nejde jen o příběh. Její poselství je, že když začnete z ničeho, můžete uspět. Ale zaplatíte za to cenu, tvrdou práci, musíte dělat těžká rozhodnutí.

* Když se podíváte, co se děje ve městě Rakka, vašem bývalém domově, které je nyní hlavním městem Islámského státu, co se vám honí hlavou?

Jsem velmi smutný. Podle Bible byli tři bratři, kteří se narodili v této oblasti. Je to místo zrození lidstva, ve spojení řek Eufrat a Tigris. Mám pocit, jako bych držel něco velmi těžkého, ale nemohl s tím nic dělat. Rakka je uprostřed pouště, kde jsem se narodil.

* Myslíte, že se svět mění k lepšímu?

V Sýrii určitě ne, ale vy asi myslíte celkově. Myslím, že svět neděláme lepším. Důležitá je inovace. Všichni o ni usilujeme. Tenhle váš diktafon býval takhle velký, dnes je takhle malý. Vymýšlíme inovace, ale nezkoumáme, zda přispějí ke zlepšení světa, či nikoli. Přesto v tom inovování pořád pokračujeme, protože život je soutěž. Když něco vyrobíte menší a levnější, tak nade mnou zvítězíte. Ale zlepšují ty věci život? Já myslím, že ne. Kdykoli se objeví nový produkt, měli bychom se ptát, jestli zlepšuje náš život.

Tehdy jsem pochopil, že realita je odlišná od toho, co jsem si o Francii představoval. Přišel jsem z východní do západní kultury, ty dvě kultury jsou neslučitelné.

Mohed altrad • Neví, kdy se narodil; uvádí věk 67 let. • Získal stupendium a ve Francii vystudoval informatiku. • Po studiích pracoval v různých oblastech – třeba ve firmě Alcatel nebo ve francouzské státní ropné společnosti. • Před třiceti lety koupil krachující lešenářskou firmu, z níž vybudoval Altrad Group, která má dnes obrat miliardu dolarů. Skupina letos na jaře koupila holandskou stavební firmu Hertel, což společný obrat zdvojnásobí. • Altrad vlastní rugbyový klub Hérault Montpellier, který koupil, když se tým ocitl ve finanční nouzi. Od francouzské vlády za to získal titul Řád čestné legie. • Napsal pět knih, z toho tři romány.

O autorovi| Petr Horký • horky@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče