Basilejský bič na významné banky

13. srpna 2012, 00:00 - Michal Skořepa
13. srpna 2012, 00:00

Součástí domácí legislativy v každé zemi by se měl stát jasný způsob řešení úpadku kterékoli domácí banky

V těchto dnech nastává smutné výročí pěti let od zachvácení vyspělého světa dosud nevídanou trojkrizí – nejprve finanční, pak ekonomickou a nakonec dluhovou. Právě v první půli srpna 2007 totiž poprvé prudce vzrostly londýnské mezibankovní úrokové sazby v reakci na sílící potíže s americkými hypotékami.

Debata o příčinách krize zdaleka neskončila. Je ale zřejmé, že velký díl viny padá na nesprávnou regulaci a dohled nad bankovním sektorem. Finanční experti z řady zemí světa sdružení do tzv. Basilejského výboru už proto navrhli, které regulační mantinely pro fungování bank je třeba upravit a jak. Základem je zpřísnění požadavků na kapitál bank a na jejich hospodaření s likviditou. Důležitá část basilejského balíku změn je věnována speciální otázce: jak zabránit nutnosti zachraňovat banky z veřejných prostředků?

U každé významné banky vždy panovala obava, že její pád by měl nedozírné následky, takže v případě jejího pádu je třeba ji zachránit stůj co stůj, i za cenu použití peněz daňových poplatníků. V angličtině se pro takto vnímanou banku používá označení „too big to fail“ (TBTF). Mnohá banka vnímaná jako TBTF na toto vnímání spoléhala a riskovala víc, než byl zdrávo. Navíc byla pro každého svého obchodního partnera spolehlivým protějškem, a tak si mohla dovolit žádat u všech transakcí jakousi slevu za jistotu, z hlediska všech menších hráčů samozřejmě nespravedlivou. Spořádaný konec Basilejský výbor přišel s následujícím dvoukrokovým návrhem. V prvním kroku je třeba zjistit, které banky jsou pro mezinárodní finanční a ekonomický systém velmi významné, tedy které banky svou hodnotou souhrnného ukazatele systémové významnosti (tzv. SIFI skóre) překračují určitou vysokou hranici.

Každá taková banka se zjednodušeně označuje jako systémově významná neboli SIFI a předpokládá se, že by v případě potíží mohla být vnímána jako TBTF.

Ve druhém kroku je pak třeba pro každou SIFI banku vytvořit podrobný popis, jak by mohla v případě insolvence ukončit svou existenci, aniž by tento konec měl na zbytek světové ekonomiky ony nedozírné následky.

Věrohodný plán na takovou „spořádanou smrt“ bude důkazem, že daná banka ve skutečnosti TBTF není. Stručně řečeno: banka je TBTF jen tehdy, pokud je SIFI a neexistuje plán pro spořádané řešení jejího pádu. Pokud pro danou SIFI banku nelze takový plán sestavit, musí své aktivity zkrátka pozměnit tak, aby její spořádaný konec začal být představitelný. Veřejné rozpočty by tak měly být uchráněny od drancování a banka přijde o neférové slevy za nulové riziko svého pádu.

Basilejské návrhy myslí i na banky významné v domácím měřítku: součástí domácí legislativy v každé zemi by se měl stát jasný způsob řešení úpadku kterékoli domácí banky. Tak by mělo být zajištěno, že ani v rámci dané ekonomiky není žádná banka TBTF.

Vyrovnané riziko pádu Obě cesty – u mezinárodně významných bank cesta individualizovaných plánů, u národně významných bank cesta režimu popsaného v zákoně a platného obecně pro kteroukoli banku – mají svá pro a proti. Obecně platný plán nemůže být ušit na míru konkrétní bance, takže jeho využití může v jednotlivých případech přinést řadu potíží. Naproti tomu individualizovaný plán by sice měl být ušit dané bance dokonale na míru, ale zároveň jasně signalizuje, že pokud při jeho realizaci přece jen nastanou potíže, stát danou banku nenechá padnout; jinak řečeno, zjednodušené ocejchování určitého okruhu konkrétních bank jako SIFI může problém TBTF paradoxně ještě zhoršit.

Bude-li pád významné banky spořádaný, znamená to, že jeho následky pro ekonomiku budou únosné. Přesto ale mohou být velmi bolestné. Tady přichází na řadu další významný prvek ohlášených reforem bankovní regulace: čím je banka systémově významnější (má vyšší SIFI skóre), tím tvrdší požadavky na kapitál a ostřejší dohled nad jejími aktivitami je třeba uplatnit. Pád významnější banky tak bude méně pravděpodobný než pád méně významné banky. Statisticky očekávaná „nebezpečnost“ banky pro zbytek ekonomiky, počítaná zjednodušeně vzorečkem „následky pádu krát pravděpodobnost pádu“, by tudíž měla být u všech bank nakonec zhruba obdobná.

Veškeré z Basileje přicházející návrhy mají povahu doporučení; je na příslušných zákonodárcích, které návrhy zařadí do místní legislativy a jak. Z hlediska regulace bank v Evropské unii bude tedy důležité, v jaké podobě budou popsané návrhy vtěleny do příslušných unijních směrnic a nařízení a jaký prostor tyto normy ponechají pro úvahu národních parlamentů a regulátorů. l

O autorovi| Michal Skořepa • odbor finanční stability ČNB

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče