Bankovnictví není továrna na sušenky

20. srpna 2012, 00:00 - Tomáš Plhoň
20. srpna 2012, 00:00

Otevírat v Česku pobočku po revoluci bylo velmi intenzivní, říká hlavní stratég skupiny ING

Do Česka se vrací rád, a to nejen proto, že je v ING odpovědný za sektor rozvíjejících se trhů. V roce 1989 byl totiž jedním z prvních zahraničních manažerů, kteří se v tuzemsku pokoušeli rozjet velký byznys. „Musíte vykazovat růst, růst, růst a nic jiného,“ říká o korporátním prostředí, které podle něj dovedlo svět k současné krizi, hlavní stratég skupiny ING Martin Nijkamp.

* Velké finanční skupiny jsou v Evropě v posledních letech pod značným tlakem. Jak je na tom ING? Vůči zadluženým zemím má poměrně velkou expozici…

Ano, u nás je přímá expozice. Pokud se to celé sesype, ING by byla vážně zasažena. Zatím jsme zvládli prodat část našeho byznysu a zbavit se určité části portfolia. Také jsme navýšili kapitál, takže naše současná pozice je dostatečně silná. Ale podíváte-li se na cenu našich akcií na burze, a koneckonců i na cenu akcií jiných finančních institucí, je jasné, že trh nikdo neoblafne. Pokud finanční systém selže, pokud se nepodaří ochránit Španělsko, bude to mít velký dopad na celý finanční sektor. Neexistuje hranice kapitálu, která by nás dokázala před něčím takovým ochránit. Na Řecko stačíme, to jsme, myslím, dostatečně vstřebali, ale Španělsko, to je úplně jiná liga.

* Jak velká ta expozice přesně je?

Popravdě o tom nemohu s jistotou hovořit, protože jsem zařazený v asset managementu, tedy de facto v našem pojišťovacím byznysu. Nedávno jsem se ale účastnil konferenčního hovoru s naším předsedou představenstva, a pokud ta data stále platí, je to opravdu hodně (začátkem srpna vydala ING Group prohlášení, podle kterého má jen vůči Španělsku expozici 34,9 miliardy eur – pozn. red.).

* Pojišťovnictví a banka jsou pro ING typická odvětví. Proč jste je od sebe oddělili?

Byli jsme historicky jedni z prvních, kdo tato dvě odvětví sjednotil pod jednu střechu. V roce 2009 jsme ale získali státní pomoc v rámci boje proti krizi a jednou z podmínek bylo tato odvětví výrazně oddělit. Musíme to dokončit do konce roku 2013, ale zvládli jsme to mnohem rychleji. Já osobně už nemohu vstoupit do žádné kanceláře naší bankovní sekce, pokud nejsem dopředu ohlášen jako návštěva. Vlastně je to až trochu divné, když si uvědomím, že jsem s těmi lidmi z banky pracoval 25 let.

* Takže jak bude ING vypadat na konci roku 2013?

Budou to dvě úplně oddělené firmy. Samotná pojišťovna je dnes rozkročena mezi tři velké regiony, momentálně prodáváme náš byznys v Asii. Ve Spojených státech plánujeme v brzké době IPO. Jak už jsem říkal, se skupinou jsem 25 let, takže jsem ji viděl růst z menší holandské banky a pojišťovny v globální korporaci. A teď se dívám, jak se rozděluje na podstatně menší kousky. Je to něco, čeho chtěli politici dosáhnout už v roce 2009, když se v reakci na krizi rozhodli snížit systematické riziko finančního trhu, udělat z velkých firem více menších. Svou logiku to má, na druhou stranu velké firmy mají také bezesporu své výhody, když dojde na krizi.

* O tom není pochyb, ale potom je tady ještě morální riziko. Příliš velké firmy musejí státy zachraňovat…

Jistě, o tom se namluvilo hodně. Ale za celý svůj život jsem nepotkal bankéře, který by řekl něco jako: Pojďte potopit celý systém, můžeme ho zničit, stát nás stejně zachrání! Neříkám, že to nemůže existovat, ale podle mě takoví bankéři zkrátka nejsou. Znal jsem za ty roky osobně všechny CEO naší skupiny a žádný z nich k tomu neměl ani trochu blízko. Myslím, že mnohem větší riziko je v celé podstatě systému. Ten je založený na tom, že musíte vykázat růst. Zároveň se někdy koncem devadesátých let uvolnil natolik, že banky bylo možné prodávat a kupovat. Ještě nedávno bylo prakticky nemožné zmocnit se nějaké banky, bylo tu příliš mnoho překážek. A spojíte-li to s tím, že se neustále musí demonstrovat růst, růst, růst a nic jiného, je zaděláno na katastrofu. Když sedíte v konferenční místnosti a neustále vám hrozí, že když nevykážete plusová procenta, může vás každý den někdo nahradit, nebo vaši banku dokonce může koupit malý hedgeový fond, něco je špatně.

* Zrovna od manažera mezinárodní korporace by člověk tak antikapitalistický postoj nečekal…

Rozumějte, já sám jsem zarytý kapitalista, ale na banky zkrátka musíme být opatrní. Tady nejde o vyrábění sušenek, ale o motory ekonomiky. Samozřejmě to není černobílé, je určitě lepší banku prodat, než ji udržovat ve špatném stavu. V Česku jste většinu bank prodali a mělo to jednoznačně pozitivní efekt. Nemělo by to ale probíhat zaslepeně, nýbrž pod přísným dohledem. Pokud se pořád opakuje mantra vykazování dalšího růstu, měli bychom se začít ptát: Když investujeme další a další peníze, kam ty peníze míří? Jsou to pořád udržitelné projekty, nebo už ne?

* Jako jeden z hlavních představitelů celé skupiny máte určitě v posledních letech napilno. Jak se s tím tlakem osobně vyrovnáváte?

To je zajímavá otázka, překvapivě ji slyším poprvé. Asi se od nás prostě očekává, že to zvládneme. Moje pravidlo je, že se musíte starat o své vlastní zdraví. Když mluvím s kolegy, všichni se snažíme nepodléhat stresu a zároveň si všichni alespoň občas dopřejeme dovolenou. Prostě potřebujete být od toho na chvíli pryč.

Když pracujete v bankovnictví v takové době, skutečně to ubírá síly. Ještě víc to vidím na některých našich klientech, jsem totiž také odpovědný za penzijní finance v Nizozemsku. Dlouhodobější investoři to teď mají velmi těžké s přemýšlením o svých investicích. Většina Holanďanů má podobně jako u vás penzijní systém dávkově definovaný (systém dlouhodobého spoření, v němž je dopředu známa výše budoucích důchodových výplat – pozn. red.). A to je teď v krizi pochopitelně problém. Například mé rodiče nikdy nenapadlo, že se jim sníží nominální příjem v důchodu, a tak o tom musí přemýšlet. Takovým klientům musíme pomáhat v momentě, kdy i oni toho všeho mají už dost.

* Navíc se zdá, že nikdy nevíme, co bude za měsíc…

Všichni tak nějak žijeme mezi strachem a vírou. Já se snažím udržet na té druhé straně. Ale když se podíváme na problém stability bank, už od roku 2009 si můžete pořád dokola pokládat tu samou otázku: Jsou moje úspory v bance v bezpečí? A o to jde. Musíme zachránit španělské banky, jinak budeme mít velký problém.

* Je to podle vás reálné?

Peníze na záchranu existují, ale je tu problém politické vůle. Celé se to točí kolem přesunu bohatství ze severu Evropy na jih, což samozřejmě není snadné rozhodnout. Ale pokud to neuděláme, budeme muset obětovat ještě větší část své prosperity. Česká republika má momentálně velké štěstí, že není součástí eurozóny, a nemusíte tak řešit to, co kupříkladu Slováci. Ti jsou bohužel zničehonic náhle považováni za součást bohatého Severu a musejí posílat peníze do Atén. Jedna věc je pochopitelně posílat do Řecka peníze z Berlína nebo Bruselu, ale posílat je tam z Bratislavy je něco docela jiného. Samozřejmě se ke mně dostaly příběhy lidí, kteří si celý život spoří na ne zrovna velké penze, a najednou se po nich chce, aby se skládali na mnohem bohatší Řeky. To je pro ně pochopitelně těžké sousto. Češi jsou nyní na té správné straně eura.

* Ano, ale zároveň žijeme tak trochu v přesvědčení, že se nás to celé netýká.

Pokud se krize skutečně prohloubí, nikdo neuteče. Recese v eurozóně se dotkne vašich exportů, můžete sice devalvovat korunu, ale tím tomu neuniknete. Podívejte se, jaké máte banky. Patří Rakušanům, Francouzům a jiným zemím propojeným s eurem. Pokud matka zbankrotuje nebo projde nějakým očistným procesem se změnou vlastnické struktury, co se stane s dcerou? Nic jednoduchého to nebude. Takže vaše pozice je o něco lepší, například v porovnání se Slovenskem, ale neutečete. Všichni pak budeme na stejné lodi.

* Naše banky jsou většinou skutečně dcerami západních skupin…

Čerstvě ale máte jednu ruskou. Když se na to podíváte v historických souvislostech, je trochu ironické, že právě ruská banka bude dnes pravděpodobně na vašem trhu nejvzdálenější krizi. Ale humor stranou, chápu, že se bojíte, že mateřské skupiny začnou odlévat peníze ze svých dcer. K tomu máte regulátora, a pokud vím, vaše centrální banka je velmi respektovaná. Uprostřed krize se však všechno odehrává velmi rychle. Můžete věřit tomu, že jde o velmi častou obavu a v případě zhoršených podmínek to regulátor bude velmi pečlivě sledovat. My sami víme moc dobře, že se dívají, jak proudí kapitál uvnitř skupiny. Znovu ale opakuji, pokud krize udeří v plné síle, nevíme, co se stane. Nemusí to být jen přesun kapitálu, bohatě stačí, pokud mateřská skupina zanikne. Co by se pak stalo? Dostáváme se tím trochu na nevyzkoušenou půdu, na kterou, doufám, nebudeme muset nikdy došlápnout.

* Zatím se stále bavíme o současné krizi, takže jak podle vás skončí?

Myslím si, že Řecko samotné může být zachráněno, ale musí existovat scénář pro případ, že se to nepovede. Podle mě se Evropa v takovém případě musí ještě více propojit, ať už pomocí eurobondů nebo něčeho podobného. Kalifornie je jednou nohou v bankrotu už deset let a nikdo o tom nemluví, protože Kalifornie si může půjčovat na federální rozpočet. Můžeme dál žít podobným způsobem, se Španělskem ve stejném stavu, v jakém je dnes, ale musí existovat podobný systém jako ve Spojených státech. Chápu, že Německo má s tímhle problém. Zvlášť co se týče Řecka. Byl jsem tam před dvěma týdny a na samotných lidech není nic špatného, ale řízení toho státu už dnes stěží připomíná demokracii.

* Jak se jako velká finanční skupina díváte na centralizování bankovnictví v Evropě?

Myslím si, že kdybychom to měli už dávno, měli bychom dnes mnohem míň problémů. Záleží samozřejmě na tom, jak se to celé zorganizuje. Pokud by se měl udělat nějaký průměr ze všech regulatorních systémů v Evropě, nic dobrého by z toho nevzniklo. Nemůžete smíchat německé centrální bankovnictví s italským, španělským a řeckým. Pokud se ale budeme držet standardů, které máme tady na Severu, může to fungovat.

* Ale nezdá se vám, že ty standardy nejsou aplikovatelné na jižní státy, a právě proto máme tolik problémů?

Podívejte se na finanční trhy. Když řeknete, že evropský bankovní systém založíte na německých základech, vždycky to vzbudí víc důvěry. Něco takového nemůžete rozhodně udělat hned, ale rozhodně by to prospělo. Ostatně jednou z příčin celé této krize bylo špatné centrální bankovnictví a jeho příliš uvolněná politika. Vzpomeňme na pana Greenspana. Na trhu bylo zkrátka příliš mnoho peněz a centrální banky zemí, jako je Španělsko, tomu nedokázaly udělat přítrž, což vedlo k obrovskému stavebnímu boomu. To samé se stalo v Irsku, vždyť i v malých vesničkách se stavěla obří nákupní centra s parkovacími garážemi s kapacitou pro velká města. A to celé se pochopitelně začalo hroutit. Tohle se stane, když máte v celém systému příliš mnoho peněz. Správná reakce centrálních bank by byla – vidíme příliš mnoho investic, utáhneme kohoutky. Rozhodně to ale není nic snadného.

* Vraťme se zpátky k vašemu oboru, kterým jsou rozvíjející se trhy. Patří tam ale vůbec ještě střední Evropa?

Já se dívám na Českou republiku především jako na samostatný trh. Region podle mě neexistuje, ty země zase nemají tolik společného. Konkrétně Česko nepovažuji za rozvíjející se ekonomiku, vidím to jako rozvinutý trh. Pořád ale máte důležitou výhodu: jste poměrně levní.

* A také nejsme příliš ekonomicky nezávislí…

V určitém ohledu jste na tom podobně jako my v Nizozemsku. Taky jsme velmi závislí na Německu. U nás se říká, že když v Německu trochu prší, u nás začne bouřka. Rozhodně je pro vás důležitá západní Evropa, stejně jako pro ostatní okolní státy. Polsko mělo trochu výhodu ve výstavbě v souvislosti s fotbalovým šampionátem, což tam rozhýbalo investice. Zároveň si trochu víc hrají s domácí měnou, provedli několik menších devalvací. Česko má na druhou stranu mnohem transparentnější monetární politiku, snažíte se udržet měnu stabilní, i když popravdě řečeno ani tohle by se nemělo stát mantrou.

* Vy osobně znáte český trh poměrně dobře, ne?

Ano, byl jsem tu poprvé v roce 1989, prakticky pár dní po revoluci. Už tehdy jsem si říkal – tohle je docela jiná země, tady nejsme v Rumunsku nebo Bulharsku, tohle je zkrátka součást střední Evropy. Už tehdy jsem viděl ten obrovský potenciál. Jak vy, tak Slovensko jste odvedli úžasný kus práce. Samozřejmě že když člověk vyjede ven z Prahy, vidí, že zdaleka ne všechny regiony mají za sebou takový pokrok. Ale když se dnes podívám například na Portugalsko, za kterým jste coby nejslabším členem původní unie byli hodně pozadu, dnes je ta situace o dost jiná. A zasloužili jste se o to přijetím dobrých ekonomických opatření.

* Všude v Evropě se zavádějí tvrdé škrty. Není to v rámci boje proti krizi spíš ke škodě než k užitku?

Minulý týden jsem byl v Rumunsku, které bylo ve velmi složité pozici. S Mezinárodním měnovým fondem za zády podstoupilo všechna ta drastická opatření a dnes je v podstatě zpátky ve hře. Ať se nám to líbí nebo ne, tenhle úsporný proces nějaký smysl má. Vypadá to, že funguje, i když je bolestivý. Pokud se pokusíme tu bolestivou proceduru odložit na vedlejší kolej, mohli bychom na tom brzy být mnohem hůř.

* Jak vzpomínáte na to období ze zakládání pobočky?

Je to část mého života, o které každému na Západě vyprávím. Založil jsem tu pobočku, najal lidi, do čela jsem tehdy postavil ne Čecha, ale Američana. Našli jsme velmi levný prostor, nestálo to skoro nic. Když jsem se vrátil do Nizozemska, onen americký šéf mi hned volal, kde prý má sehnat nábytek do kanceláře. Jsem občas trochu cynický, tak jsem mu žertem doporučil, ať nějaký najde na ulici. On to ale vzal vážně a skutečně do kanceláře sehnal nějaké staré kusy nábytku, které lidi odložili. Když jsem se sem po pár týdnech vrátil, našel jsem tu první pobočku ING a v ní lidi sedící na rozvrzaných rozpadajících se židlích. Krátce nato jsme se ale přesunuli do Tančícího domu, který už byl vybaven podstatně líp.

* Takže to bylo intenzivní…

Rozhodně. Rozjížděli jsme tu odvětví, které tu v takové podobě dosud příliš nebylo. Bankovních domů tady existovalo dost, pojišťoven také, ale asset management bylo něco docela nového. Země měla sice nějaké zkušenosti s podílovými fondy, ale asi sám víte, že většina těch zkušeností byla ryze negativní. Například prodeje zahraničních fondů se tady teprve rozjížděly. Proto nám také všichni říkali, že nikdy nebudeme úspěšní. Já jsem vždycky tvrdil, že rozjíždět tento druh byznysu v Česku není služba pro nás, ale pro naše vnoučata. Naštěstí jsme začali vydělávat za pět let a naše pozice tady je stabilní. l

Když mluvím s kolegy, všichni se snažíme nepodléhat stresu a zároveň si všichni alespoň občas dopřejeme dovolenou MARTIN OEDS NIJKAMP (53) • Absolvoval makroekonomii na Univerzitě v Groningenu. • Již po třech letech práce asistenta na Tilburgské univerzitě začal v roce 1987 svou kariéru ve skupině ING. • V letech 1987 až 1994 pracoval v oddělení ekonomického výzkumu. • V roce 1994 se zařadil do ING Investment Managementu jako senior portfolio manažer, zde se následně stává generálním ředitelem. • Od roku 1997 působil deset let v pozici generálního ředitele distribuce ING Investment Management pro region Evropy, Dálného východu a Afriky. • Od roku 2008 je členem řídicího výboru ING Investment Management Europe. • V březnu 2009 byl zvolen předsedou dozorčí rady ING Investment Management (C. R.). Na Řecko stačíme, to jsme, myslím, dostatečně vstřebali, ale Španělsko, to je úplně jiná liga Pokud se krize skutečně prohloubí, nikdo neuteče. Recese v eurozóně se dotkne vašich exportů, můžete sice devalvovat korunu, ale tím tomu neuniknete.

O autorovi| Tomáš Plhoň • plhon@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče