Bankovní unie: jdeme opačným směrem?

29. dubna 2013, 00:00 - Miroslav Zámečník
29. dubna 2013, 00:00

Ve skutečnosti jde vlastně o fiskální čili transferovou unii Aby zachránila finanční systém před rozvalem, napumpovala americká centrální banka (FED) v době vrcholící krize 538 miliard dolarů na nouzových půjčkách do poboček zahraničních finančních institucí, tedy bezmála stejně tolik, kolik použila na záchranu domácího bankovního systému. V globalizovaném světě má taková nouzová intervence samozřejmě neprůstřelnou ekonomickou logiku, protože díky těsným vazbám by pobočky zahraničních bank dokázaly tak jako tak stáhnout domácí hráče pod vodu. Tato drahá lekce ovšem nezůstala zapomenuta a nové požadavky na kapitálovou vybavenost a právní postavení velkých zahraničních hráčů na americkém trhu znamenají nutnou volbu: buď splnit místní požadavky, anebo z trhu odejít. Je to tvrdé, ale je to nepochopitelné?

Vezměme si příklad malé země s finančním sektorem, který je násobně větší než jejich ekonomika, a navíc má rozsáhlé zahraniční operace: bude košile bližší než kabát? Na to vemte jed, že bude, a Island je klasickým příkladem státu, který závazky svých bank vůči zahraničním věřitelům včetně drobných střádalů odmítl honorovat. Naopak evropští věřitelé hned tak nezapomenou na to, že do centrály Lehman Brothers v New Yorku odplynulo těsně před jejím kolapsem hezkých pár miliard dolarů, o které samozřejmě přišli…

Každý se z toho nějak poučil. A regulátoři teď tlačí nejen na vyšší kapitálovou přiměřenost bank, ale i na oddělení operací zaměřených na „retail“ a sbírajících depozita od riskantnějších operací mezinárodního nebo investičně bankovního charakteru. Britské úřady hovoří v této souvislosti o „vysokovoltážním elektrickém ohradníku“, který by měl chránit vklady.

Nedávné kyperské stříhání jehňátek v podobě krácení nároků věřitelů včetně majitelů vkladů nad sto tisíc eur do celkového obrazu zapadá. Jsou to zahraniční depozita pocházející z daňově různě optimalizovaných výnosů – na ty se bude opravdu málokdo kolektivně skládat a vysvětlovat to doma v parlamentu.

Vysoce internacionalizované finanční toky a operace často globálně působících institucí zjevně narazily na bariéru národní regulace, národního systému pojištění vkladů, národních rozpočtů a národních parlamentů.

Odborníci na mezinárodní finance a makroekonomiku hovoří o fragmentaci trhu. Poukazují na to, že se tím naruší toky peněz od těch, kteří jich mají relativní přebytek, k těm, kteří je poptávají a nabízejí vyšší zhodnocení. Výsledkem bude suboptimální alokace v měřítku globální ekonomiky, a tedy i pomalejší růst světové ekonomiky jako celku. Mají pravdu.

Přeneseno na poměry Evropské unie platí totéž v bledě modrém. Nehledě na řeči o bankovní unii, tedy společném regulátorovi, společném fondu pojištění vkladů a společně financovaném mechanismu řešení insolventních bank, včetně jednotné metodiky.

Není ve skutečnosti těžké pochopit, proč k této fragmentaci dochází, jenom je třeba ta slova správně rozklíčovat. Společný fond na záchranu a rekapitalizaci systémově důležitých bank je teoreticky naprosto korektní a v podstatě jediná cesta, jak dosáhnout toho, aby země s vysokým podílem bankovních aktiv k HDP okamžitě se záchranou banky nepřekročily všechny bezpečné hranice vládní zadluženosti kvůli pro ně naprosto neúnosným nákladům na rekapitalizaci.

Je tedy dobré být bdělý, protože jde o skutečně vážné otázky. Kupříkladu jak to prakticky provést, jak do procesu ozdravení banky zapojit věřitele, v jakém pořadí a v jaké míře krátit jejich pohledávky?

Ve skutečnosti ovšem většinou nejde o nic jiného než o peníze jiných lidí. Spousta vlád se dnes kupříkladu financuje tak, že jejich dluhopisy představují vysoký podíl celkových aktiv domácích bank. Od čeho nám jsou, že? Manipulovaly je k tomu nízkými požadavky na kapitálovou přiměřenost, která vládní bondy opticky zlevňovala, ale i přímým či nepřímým nátlakem. Mimochodem je to v rozporu s Maastrichtskou smlouvou, v níž se přímo hovoří o zákazu „privilegovaného přístupu“ tehdejšího Společenství, národních vlád, ale i místních samospráv do bankovních truhel.

Zákaz nezákaz, do truhel se chodilo ve velkém, nicméně i hřích je páchán s velmi různou intenzitou. A teď to někdo musí splatit. Mají se na lokální hříchy skládat kolektivně všichni prostřednictvím daňových poplatníků? Aniž by se vědělo, jaké je pořadí krácení nároků těch, kteří mohli a měli vědět, co se bude dělat s pohledávkami, a kdo bude nový akcionář?

Nežijme v hříchu a klamu. Přiznejme se, že tohle není ve skutečnosti nic jiného než fiskální čili transferová unie, která se nám sem vloudila zadními vrátky. Češi, mající ještě v dobré paměti to, co sami pojmenovali bankovním socialismem, už za tuto lekci jednou sami draze zaplatili. l

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Jak se rychle a snadno zorientovat v německých volbách
Co se v roce 2018 změní se zvýšením zdravotního pojištění pro OBZP?
Je libo hypotéka se slevou?
Konec kvót na cukr - hrozba, nebo příležitost pro naše cukrovary?
Chcete změnit zdravotní pojišťovnu? Máte čas do 30. září, jinak až za půl roku
Auta
Retro: Lada Niva, Škoda Trekka a další socialistické off…
Peugeot 208, 2008 a příbuzné Citroëny dostanou do dvou let elektrické verze
Porsche 911 GT2 RS údajně zajede Nordschleife pod sedm minut
Další ukázka hlavní výhody elektromobilů v praxi. Tesla ovládla největší drag race
Kviz: Poznáte tato známá americká auta?
Technologie
Školství není připraveno na dobu, kdy budeme mít internet v těle
Je tu GeForce GTX 1080 Ti s upgradovanou pamětí: Evga vydává model s 12GHz GDDR5X
AMD má možná kšeft od Tesly. Prý jí pomáhá vyvíjet AI procesory pro samořídící auta
Další ukázka hlavní výhody elektromobilů v praxi. Tesla ovládla největší drag race
Windows 10 Insider Preview build 16296 opravuje drobné chyby. Pozor na jazykové balíčky
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít