Bankovní unie: jdeme opačným směrem?

29. dubna 2013, 00:00 - Miroslav Zámečník
29. dubna 2013, 00:00

Ve skutečnosti jde vlastně o fiskální čili transferovou unii Aby zachránila finanční systém před rozvalem, napumpovala americká centrální banka (FED) v době vrcholící krize 538 miliard dolarů na nouzových půjčkách do poboček zahraničních finančních institucí, tedy bezmála stejně tolik, kolik použila na záchranu domácího bankovního systému. V globalizovaném světě má taková nouzová intervence samozřejmě neprůstřelnou ekonomickou logiku, protože díky těsným vazbám by pobočky zahraničních bank dokázaly tak jako tak stáhnout domácí hráče pod vodu. Tato drahá lekce ovšem nezůstala zapomenuta a nové požadavky na kapitálovou vybavenost a právní postavení velkých zahraničních hráčů na americkém trhu znamenají nutnou volbu: buď splnit místní požadavky, anebo z trhu odejít. Je to tvrdé, ale je to nepochopitelné?

Vezměme si příklad malé země s finančním sektorem, který je násobně větší než jejich ekonomika, a navíc má rozsáhlé zahraniční operace: bude košile bližší než kabát? Na to vemte jed, že bude, a Island je klasickým příkladem státu, který závazky svých bank vůči zahraničním věřitelům včetně drobných střádalů odmítl honorovat. Naopak evropští věřitelé hned tak nezapomenou na to, že do centrály Lehman Brothers v New Yorku odplynulo těsně před jejím kolapsem hezkých pár miliard dolarů, o které samozřejmě přišli…

Každý se z toho nějak poučil. A regulátoři teď tlačí nejen na vyšší kapitálovou přiměřenost bank, ale i na oddělení operací zaměřených na „retail“ a sbírajících depozita od riskantnějších operací mezinárodního nebo investičně bankovního charakteru. Britské úřady hovoří v této souvislosti o „vysokovoltážním elektrickém ohradníku“, který by měl chránit vklady.

Nedávné kyperské stříhání jehňátek v podobě krácení nároků věřitelů včetně majitelů vkladů nad sto tisíc eur do celkového obrazu zapadá. Jsou to zahraniční depozita pocházející z daňově různě optimalizovaných výnosů – na ty se bude opravdu málokdo kolektivně skládat a vysvětlovat to doma v parlamentu.

Vysoce internacionalizované finanční toky a operace často globálně působících institucí zjevně narazily na bariéru národní regulace, národního systému pojištění vkladů, národních rozpočtů a národních parlamentů.

Odborníci na mezinárodní finance a makroekonomiku hovoří o fragmentaci trhu. Poukazují na to, že se tím naruší toky peněz od těch, kteří jich mají relativní přebytek, k těm, kteří je poptávají a nabízejí vyšší zhodnocení. Výsledkem bude suboptimální alokace v měřítku globální ekonomiky, a tedy i pomalejší růst světové ekonomiky jako celku. Mají pravdu.

Přeneseno na poměry Evropské unie platí totéž v bledě modrém. Nehledě na řeči o bankovní unii, tedy společném regulátorovi, společném fondu pojištění vkladů a společně financovaném mechanismu řešení insolventních bank, včetně jednotné metodiky.

Není ve skutečnosti těžké pochopit, proč k této fragmentaci dochází, jenom je třeba ta slova správně rozklíčovat. Společný fond na záchranu a rekapitalizaci systémově důležitých bank je teoreticky naprosto korektní a v podstatě jediná cesta, jak dosáhnout toho, aby země s vysokým podílem bankovních aktiv k HDP okamžitě se záchranou banky nepřekročily všechny bezpečné hranice vládní zadluženosti kvůli pro ně naprosto neúnosným nákladům na rekapitalizaci.

Je tedy dobré být bdělý, protože jde o skutečně vážné otázky. Kupříkladu jak to prakticky provést, jak do procesu ozdravení banky zapojit věřitele, v jakém pořadí a v jaké míře krátit jejich pohledávky?

Ve skutečnosti ovšem většinou nejde o nic jiného než o peníze jiných lidí. Spousta vlád se dnes kupříkladu financuje tak, že jejich dluhopisy představují vysoký podíl celkových aktiv domácích bank. Od čeho nám jsou, že? Manipulovaly je k tomu nízkými požadavky na kapitálovou přiměřenost, která vládní bondy opticky zlevňovala, ale i přímým či nepřímým nátlakem. Mimochodem je to v rozporu s Maastrichtskou smlouvou, v níž se přímo hovoří o zákazu „privilegovaného přístupu“ tehdejšího Společenství, národních vlád, ale i místních samospráv do bankovních truhel.

Zákaz nezákaz, do truhel se chodilo ve velkém, nicméně i hřích je páchán s velmi různou intenzitou. A teď to někdo musí splatit. Mají se na lokální hříchy skládat kolektivně všichni prostřednictvím daňových poplatníků? Aniž by se vědělo, jaké je pořadí krácení nároků těch, kteří mohli a měli vědět, co se bude dělat s pohledávkami, a kdo bude nový akcionář?

Nežijme v hříchu a klamu. Přiznejme se, že tohle není ve skutečnosti nic jiného než fiskální čili transferová unie, která se nám sem vloudila zadními vrátky. Češi, mající ještě v dobré paměti to, co sami pojmenovali bankovním socialismem, už za tuto lekci jednou sami draze zaplatili. l

O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče