Bankovní hlavolam Mattea Renziho

24. října, 00:00 - Daniel Deyl
24. října, 00:00

Italský premiér má na vybranou ze tří řešení prekérní situace finančního sektoru své země. Jedno je horší než druhé

Itálie? Jako Řecko, jen na steroidech. To přirovnání už v komentářích evropských ekonomických médií získalo povahu klišé.

Levná ropa škodí Rusku; v Nigérii řádí Boko Haram; čínská ekonomika nebezpečně zpomaluje; italské banky představují pro finanční zdraví evropského kontinentu systémové riziko - a c o je nového?

Je toho po čertech hodně a zanedlouho může být ještě více, než by si kdo přál. Stručně řečeno, italské banky jsou průšvih (viz grafy).

Šestnáct procent veškerých jimi poskytnutých úvěrů spadá do kategorie problémových úvěrů (NPL, non-performing loans). To znamená nejen to, že nejsou řádně spláceny, nýbrž i to, že se ústavy víceméně vzdaly naděje na jejich splacení. Takzvaný texaský poměr (Texas ratio), jenž srovnává výši špatných dluhů s výší kapitálových rezerv, přesáhl u sedmi z deseti největších bank v zemi hodnotu sta procent. Tyto ústavy tedy budou muset dříve či poz ději odepsat více peněz, než kolik mají pro takové případy odloženo stranou. Celkový objem špatných úvěrů se pohybuje kolem 350 miliard eur, což představuje čtvrtinu toho, co veškerá italská ekonomika vyprodukuje za rok.

Žádná přímá pomoc!

Je stále zjevnější, že italské banky se neobejdou bez té či oné formy státní pomoci.

A tady začíná skutečný blázinec, protože vláda premiéra Mattea Renziho toho může dělat jen málo. Musí totiž dodržovat evropský zákon o záchraně bank (Bank Recovery and Resolution Directive, BRRD), jenž výslovně vládám zakazuje nasypat do nemocných bank peníze ze státních kas. Ten způsob, jímž světové vlády od Washingtonu po Brusel a Frankfurt zareagovaly na finanční krizi před osmi lety, takzvaný bailout, tedy Renzi k dispozici nemá.

Namísto toho mu tatáž direktiva nabízí jinou možnost, nazývanou bailin. Ta spočívá v tom, že věřitelé nemocné banky, především držitelé dluhopisů a střadatelé, prostě o část svých peněz přijdou, čímž se hospodaření ústavu rázem pěkně ozdraví. Něco podobného předepsala Evropská unie Kypru v roce 2013.

Politická sebevražda

Za normálních okolností by možná Renzimu takové řešení poskytlo jisté východisko. Okolnosti však normální nejsou, a to hned ze dvou důvodů. Zaprvé mají italské banky oproti většině svých západních kolegyň tu zvláštnost, že velkou část jejich věřitelů tvoří jednotlivci, často důchodci. To z možnosti typu bailin činí politicky mimořádně nepopulární krok. A nejen to - kdyby se ukázalo, že vláda má v úmyslu nařídit bailin, logickým důsledkem by byl klasický run na banky. „Představte si, jak by to bylo dopadlo vBritánii sNorthern Rock (v roce 2008 krachující banka - pozn. red.), kdyby vláda nesměla zasáhnout a řekla, že lidé přijdou o vklady?“ řekl serveru Euromoney Giovanni Sabatini, generální manažer italské bankovní asociace ABI, která proti bailinu bojuje, jak se dá.

Politické výbušnosti bailinu se nelze divit. Všechny cenné papíry vydávané bankami jsou posvěcené od regulátora Consob (ekvivalent například americké Komise pro cenné papíry). Jestliže tentýž stát dnes nad osudem držitelů těchto - čerstvě bezcenných - papírů pokrčí rameny, koleduje si o revoluci. Když v prosinci loňského roku vláda podobným způsobem nechala vyřešit problémy čtyř malých oblastních bank, jeden z jejich klientů, střadateldůchodce, spáchal sebevraždu.

V reakci na to vylétly voličské preference antiestablishmentového euroskeptického uskupení Movimento 5 Stelle, Hnutí pěti hvězd, prudce nahoru.

Pět hvězd číhá

A to je problém, který na Renziho tlačí z druhé strany. Politicky nečitelné hnutí je druhou nejsilnější silou v zemi - a čtvrtého prosince se možná přiblíží vrcholu ještě více. Ten den budou Italové v referendu hlasovat o úpravě volebního systému.

Souvislost zdraví italských bank a způsobu obsazování senátu, o němž je v referendu řeč, je zde sice náhodná, zato však navýsost nebezpečná.

Premiér Renzi si totiž vytkl změnu volebního zákona za hlavní cíl již vúnoru 2014, kdy do funkce nastupoval. Stalo se, že polovinu příslušného zákona (jímž se volí dolní sněmovna) již prosadil, zatímco způsob obsazení senátu z důvodů převážně technických dosud čeká na lidové hlasování.

Ve chvíli, kdy bankovní trable ještě nevypadaly tolik vyhroceně jako dnes, si Renzi z politického nekrologu Davida Camerona vypůjčil kapitolu „Jak svázat dobře rozehranou politickou budoucnost s nejistým výsledkem referenda“. Řekl, že když v hlasování nezvítězí, odstoupí. V tu chvíli se z referenda stalo hlasování nikoli o senátu, nýbrž o Renzim. Premiér si je dobře vědom toho, že i tak vede nerovný boj s nespokojeností voličů (jež není v Itálii 0 nic menší než jinde v Evropě); zachraňovat banky z vkladů důchodců by mu mnoho nových fanoušků nejspíš nevyneslo.

Nukleární řešení?

1 kdyby se tedy italský premiér rozhodl nalehnout na meč a prosazovat nepopulární bailin, věci tím nepomůže.

Pětihvězdičkáři se již nechali slyšet, že pokud by v případných parlamentních volbách následujících po prosincovém referendu vstoupili do vlády, budou prostě ignorovat příslušnou směrnici a vyplatí banky ze státní kasy. Finančníci tomu říkají „nukleární řešení“. Cest do pekel existuje nespočet a Italům se nabízejí všechny najednou.

Zbývá jediná možnost: pokusit se financovat záchranu bank ze soukromého sektoru. To se pochopitelně snadněji řekne, než udělá. „Problém Itálie je jednoduchý: ta země má šedesát milionů obyvatel, ale její ekonomiku táhne pět milionů lidí zaměstnaných v soukromém sektoru,“ napsal kousavě neuctivý ekonomický blog Zero Hedge.

Renziho vláda přesto již dala dohromady fondy soukromého kapitálu Atlante a Atlante 2; první z nich sehnal podle některých zdrojů až 8,9 miliardy eur, z nichž byla část použita na záchranu nejstarší světové a třetí největší italské banky Monte dei Paschi di Siena, kdežto druhý má k dispozici necelé dvě miliardy eur. V porovnání s objemem špatných dluhů je to samozřejmě málo, ale co dělat jiného?

Zde vládě jedna bizarní okolnost nahrává. Podle zmiňované směrnice BRRD, která Římu zakazuje banky zachraňovat rovnou, je výhodné špatné dluhy převést na cenné papíry a s těmi následně obchodovat v rámci takzvaných SPV (special purpose vehicles, tedy prostředků zvláštního určení). Tento mechanismus využívají i zmíněné fondy Atlante a Atlante 2.

Vtip je v tom, že seniorní poukázky těchto SPV, garantované vládou, nejspíš budou přijatelné pro Evropskou centrální banku (ECB). Kruh se tedy uzavře: pod tlakem ECB musí italská vláda převést špatné dluhy svých bank na cenné papíry, jež nakonec skončí v rukou - nikoho jiného než ECB. Takový proces lze stěží popsat jinak než jako zbytečnou opičárnu; ale za dané situace to může být to nejméně špatné řešení. •

Italské banky a jejich trable

1. Ve srovnání s Německem Italské banky v posledních dvou čtvrtletích mírně snížily objem nesplácených úvěrů, zatímco u německých bank mírně vzrostl. Přesto v Německu čítá objem těchto úvěrů 2,8 procenta celkového objemu úvěrů, kdežto v Itálii je to hrozivých 16 procent.

Objem nevydělávajících půjček (v mld. eur)

ZDROJ: BLOOMBERG

2. Jak si vedou jednotlivé ústavy Objem nesplácených úvěrů vyjádřený jako podíl na celkovém objemu úvěrů té které banky (za fiskální rok 2014–2015).

ZDROJE: FINANCIAL TIMES, BLOOMBERG

3. Dopad na Evropu Podle toho, jak italská vláda vyřeší problém svých bank, se povede i dalším evropským finančním ústavům. Celoevropský bankovní index, součást indexu STOXX Europe 600, podle toho vypadá: cena akcií banky je na nejnižším bodě od finanční krize (ačkoli italské banky toho nejsou jedinou příčinou; například problémy Deutsche Bank také hrají svoji roli).

Hodnota indexu v bodech

ZDROJ: BLOOMBERG

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče