Až na krev

04. listopadu 2013, 00:00 - Matěj Štětka
04. listopadu 2013, 00:00

Chmurné předpovědi o růstu nájmů z minulých let se naplnily. Myslivci v Česku ubývají, zatímco černá zvěř ničí krajinu

Doba honů začala prvního listopadu.

Myslivci však už mají zásadní událost letošního roku za sebou. Na konci března skončilo desetileté nájemní období, které upravuje vztahy mezi držiteli honitby a právě myslivci, kteří na honitbách hospodaří. Chmurné předpovědi o růstu nájmů se naplnily. Podle předběžných odhadů ceny honiteb stouply na pěti- až desetinásobek stavu, který platil v předcházejících letech. Náklady na straně mysliveckých sdružení se tak meziročně vyšplhaly o téměř půl miliardy na zhruba pět miliard korun. „Ceny za pronájem honiteb zaznamenaly od roku 1992 značný vzestup, pohybují se v řádech desetitisíců až statisíců a v mnoha případech se blíží k ceně milionu korun bez DPH za rok v závislosti na výměře a atraktivnosti honitby,“ uvádí ministerstvo zemědělství. „Tam, kde se platilo ročně za honitbu 80 tisíc korun, se v následujícím desetiletí bude běžně platit až 800 tisíc,“ říká Jaroslav Kostečka, jednatel Českomoravské myslivecké jednoty, sdružující většinu ze zhruba 93 tisíc myslivců v České republice.

Honitba se ztrátou Ceny pronájmů rostou, protože vlastníci honiteb chtějí co nejvyšší příjem. Druhým důvodem je, že přibývá bohatších myslivců.

„Jde o uspokojení poptávky, která se nahromadila během uplynulých let,“ tvrdí Miloš Ježek z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. „A je jedno, zda je tato poptávka podložená ekonomicky, snahou o získání prestiže, anebo obyčejnou loveckou touhou,“ dodává.

Ekonomická bilance honiteb se výrazně liší, najít zjednodušující zákonitosti je složité. Bilanci totiž ovlivňuje nejenom to, kolik zvěře a v jaké skladbě se na pozemcích nachází, ale také stav a přitažlivost přírodního prostředí a krajiny. Největší zdroj příjmů představují poplatkové lovy, nicméně ty se týkají pouze malého množství honiteb. Hospodaření většinou pro myslivce není ziskovou záležitostí. Celkové roční náklady na průměrnou honitbu přesahují 1,1 milionu korun, výnosy ani ne 346 tisíc. Průměrná ztráta přesahující 800 tisíc korun jde plně k tíži uživatelům honitby, jak uvádí Josef Feuereisel v knize Zelená čísla. Přibližně půl milionu korun myslivci kompenzují prací, jako je ochrana myslivosti nebo sčítání, monitoring a přikrmování zvěře. Přesto zbývá skoro 300 tisíc korun, do nichž se počítá například nájem honitby, škody způsobené zvěří, mzdy mysliveckých stráží a hospodáře, krmivo, myslivecká zařízení, zvěřní políčka, střelivo a lovečtí psi. Na jednoho myslivce, který se podílí na hospodaření v honitbě (počítá se 20 myslivců na jednu průměrnou honitbu), tak ročně zbývá doplatit asi 15 tisíc korun.

„Myslivost je čím dál nákladnější zálibou,“ podotýká Jaroslav Kostečka. Kromě nákladů spojených s hospodařením v honitbě musí myslivec platit za vybavení a jeho průběžnou obnovu. Jak vyplývá z odborné literatury, nový adept mysliveckého řemesla si musí jen do začátku připravit přibližně 100 tisíc korun. Patrný úbytek myslivců Ne všude k růstu cen nájemného dochází.

Mnozí majitelé pozemků si uvědomují, že myslivci hospodařící v jejich honitbě hrají nezastupitelnou roli. „Jde o to, jaký vztah má držitel honitby k myslivosti a jaká jsou jeho očekávání ve vztahu k výnosům z těchto pozemků,“ uvádí Rostislav Mivalt, ekonomický ředitel společnosti Kinský Žďár. Jeho firma kromě hospodaření na vlastní honitbě o rozloze pěti tisíc hektarů pronajímá další honitby okolním mysliveckým sdružením. „Držíme stejné ceny jako v minulém desetiletém období, protože si uvědomujeme, že myslivecká sdružení nejsou profesionálové, a tudíž nemá smysl vysávat z nich peníze, které stejně nemají. Je pro nás daleko výhodnější dohodnout se s nimi na vzájemné spolupráci,“ dodává Mivalt.

Letošní zvýšení ceny honiteb se nicméně do nárůstu nákladů mysliveckých sdružení, kde působí řadoví myslivci, většinou promítne. „Očekávám nárůst asi o půl miliardy korun,“ prognózuje Jaroslav Kostečka z Českomoravské myslivecké jednoty. „A mám obavu, že to zrychlí úbytek myslivců, zejména těch starších. Od roku 1992 zaznamenáváme setrvalý pokles počtu myslivců tempem tři až pět tisíc za rok, naproti tomu přibývá pouze 1500 až 1700 nových adeptů, budoucích držitelů loveckých lístků,“ dodává Kostečka.

V souvislosti s katastrofálním přemnožením černé zvěře se navíc začíná v odborných kruzích mluvit o tom, že se blíží doba, kdy majitelé pozemků začnou škody způsobené divokou zvěří uplatňovat ve větší míře u mysliveckých sdružení. „To by zřejmě způsobilo další úbytek zájmových myslivců, protože ekonomický tlak na myslivecká sdružení – a tím i na jednotlivé myslivce – by byl příliš velký,“ domnívá se Mivalt. „Větší část totiž považuje myslivost za koníček nebo zálibu, ale živí se něčím jiným,“ upřesňuje Kostečka.

Právo myslivosti Stěžejní problém v Česku vzniká kvůli tomu, že vlastník pozemku není automaticky uživatelem honitby. „Honitbu tvoří honební pozemky, kde se vyskytuje volně žijící zvěř. Zákon o myslivosti stanovuje, které pozemky nemohou být součástí honiteb. Patří do nich například zastavěné pozemky měst a obcí, oplocené zahrady a sady, letiště, dálnice a silnice,“ uvádí Jaroslav Kostečka. Podle údajů ministerstva zemědělství se v Česku nachází více než 5,7 tisíce honiteb, které zabírají rozlohu přes 6,7 milionu hektarů. „Průměrná rozloha jedné honitby dlouhodobě osciluje mezi 1100 až 1200 hektary, přičemž zákon stanovuje, že minimální rozloha honitby musí být 500 hektarů,“ dodává mluvčí ministerstva zemědělství Dana Večeřová.

Aby se splnila podmínka minimální rozlohy 500 hektarů, vlastníci honebních pozemků se sdružují v takzvaná honební společenstva, která se rozhodnutím příslušného úřadu stávají regulérním držitelem honitby. „Ne každý vlastník pozemku je členem honebního společenstva, jež je držitelem honitby,“ pokračuje ve výkladu Kostečka. Z vyjádření ministerstva zemědělství vyplývá, že největší podíl, více než 88 procent z celkového počtu honiteb, byl pronajat. A to většinou mysliveckému sdružení tvořenému jednotlivými myslivci. „Z toho vyplývá, že ve většině případů někdo jiný pozemky tvořící honitbu vlastní a někdo jiný na ní vykonává právo myslivosti,“ říká profesor Jaroslav Červený z katedry myslivosti a zoologie České zemědělské univerzity. „Věc se komplikuje i tím, že vlastník zemědělských pozemků často pozemky pronajímá ještě zemědělcům k dalšímu využití,“ podotýká Mivalt. „Na jedné straně tak stojí zemědělci, kteří chtějí dosáhnout maximálního zisku ze své činnosti, a na straně druhé jsou myslivecká sdružení, jimž jde mnohdy o totéž, pouze prostřednictvím mysliveckého práva,“ dodává.

Citlivé téma Zákonem stanovená minimální rozloha honitby bývá jedním z mnoha témat vášnivých sporů zainteresovaných stran. Projevilo se to letos v lednu, kdy ministerstvo zemědělství začalo opatrně připravovat novelu zákona o myslivosti, jejíž součástí byl mimo jiné návrh na snížení minimální rozlohy honitby. Následovala neskutečně silná reakce myslivců a vysokoškolských odborníků. „Malé honitby by v současném stavu neumožňovaly racionální a odpovědné hospodaření se zvěří,“ vysvětluje Miloš Ježek z Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze. „Z pohledu potřeb zvěře není ani současná minimální, ani průměrná výše rozlohy honiteb ideální. Například optimum pro spárkatou zvěř je kolem pěti tisíc hektarů a pro jelena dokonce dvanáct tisíc hektarů, což je v našich podmínkách a společenských souvislostech nedosažitelný stav,“ dodává Kostečka. Důvod tlaku na snížení rozlohy honitby je zřejmý. „Na malém území se ,zintenzivní‘ péče,“ říká s ironickým podtextem Miloš Ježek.

Překlad: Bude se více krmit, aby bylo více zvěře a z toho vyplývajících úlovků. Zvěř navíc v krajině přirozeně migruje, jak dodává Rostislav Mivalt, takže často nastává situace, kdy myslivecké sdružení na jedné honitbě „sklízí“ výsledky práce svých kolegů na sousedních honitbách. Tento jev v našich podmínkách už probíhá zejména u žádané trofejní zvěře. „Platí, že když u nás jelen vystrčí hlavu z lesa, je v podstatě mrtvý,“ říká s nadsázkou myslivec, který si nepřál být jmenován. Podobná praxe způsobuje dramatickou proměnu ve věkovém složení populace zvěře, která je v posledních letech velmi špatná. „To má dopad i na výnos z honitby, který kromě odlovené zvěře mohou zvýšit i takzvaní poplatkoví lovci,“ komentuje Mivalt. Cena za odstřel u „trofejních jelenů“ dosahuje až statisíců korun. „Navzdory tomu, že tradice těchto lovů je v Česku dlouhá a poloha ve středu Evropy je pro tuto činnost ideální, začíná nás v této aktivitě výrazně předstihovat Maďarsko,“ upozorňuje Jaroslav Kostečka z Českomoravské myslivecké jednoty. „A to ne proto, že by o tyto lovy nebyl u nás zájem, ale protože trofejová zvěř nestačí dorůst,“ vysvětluje Mivalt. „Celý lov je v podstatě náhoda. Když si dáte dohromady nízké stavy trofejové zvěře a to, že kvůli soustavnému rušení vychází pouze v noci, tak je šance na odlov pro poplatkového lovce většinou v krátkém několikadenním čase velmi nízká. I na tyto lovce navíc doléhá ekonomická krize a rozmyslí si investovat značné částky do neúspěšných pokusů.“ Nestačí střílet Ačkoli je myslivost ve střední Evropě, jak vysvětluje Jaroslav Červený z lesnické fakulty, založená stále ještě na kultu trofeje, čím dál větší význam získává ekonomický rozměr. A jeho velkou část tvoří příjmy z odlovené zvěře. „To přináší přirozenou snahu udržet zvěř v honitbě na vysokých stavech,“ vysvětluje Ježek. „Lov je pak jednodušší,“ dodává. Vysoké stavy zvěře však přinášejí i větší škody. „Oficiální evidence škod na zemědělských pozemcích či plodinách neexistuje. Neoficiální odhady prezentované organizacemi, které se zabývají hospodářskou činností, hovoří o škodách na zemědělských plodinách a trvalých travních porostech meziročně okolo 3,5 miliardy korun,“ uvádí ministerstvo zemědělství.

Situace je natolik vážná, že i samotní reprezentanti státní správy hovoří o kritickém stavu zejména v souvislosti s přemnožením černé a spárkaté (převážně srnčí) zvěře. „Za necelých padesát let stoupla populace černé zvěře přibližně 33krát a v případě spárkaté zvěře se přírůstky pohybují také v násobcích,“ vysvětluje Jaroslav Kostečka. Tomu odpovídá rekordní odstřel černé zvěře v loňském roce, který přesáhl 180 tisíc kusů. „Situace nebude v budoucnu lepší,“ domnívá se Miloš Ježek. „I když se odstřely navyšují a opticky to vypadá na redukci stavů, myslivci mnohdy nejsou schopni kompenzovat ani roční populační přírůstky,“ dodává.

V odborných kruzích zní ještě zásadnější otázka: Jsou vůbec myslivecká sdružení schopná situaci zvládnout? Kulantní odpověď nabízí Rostislav Mivalt. „I profesionálové na naší honitbě mají s lovem černé zvěře velké problémy,“ říká. Rozsáhlé pozemky vlastněné šlechtickými rody, které byly po roce 1989 vráceny původním majitelům, jsou všeobecně dávány za vzor optimálního hospodaření. Nejčastěji se zmiňuje schwarzenberské panství na Orlíku. To je kromě míst s intenzivním chovem zvěře (obory a bažantnice) tvořeno i dílčími volnými honitbami. Kvůli neúnosným škodám, zejména na lesních porostech, však museli správci přistoupit k radikálním opatřením. „Zvěř mufloní byla postupně ,utlumena‘ na nulový stav odstřelem. Taktéž u zvěře jelení bylo přijato rozhodnutí snížení jejího stavu na ,neslovitelné minimum‘. Tato zvěř tedy nezmizela, je ovšem důsledně eliminována. Zároveň se přistoupilo k radikální redukci zvěře srnčí a daňčí na lesnicky i myslivecky akceptovatelný kompromis,“ uvádí se na oficiálních stránkách swarzenberského panství. „Pro kontrolu stavu populace černé zvěře byl vedle individuálních lovů vybudován dobře fungující systém efektivních jednorázových naháněk. Časové, odborné a fyzické nároky na personál byly v období provádění opatření enormní a přetrvávají v některých aspektech prakticky dodnes,“ dodává autor stránek.

Z p ole se jim nechce Vyhrocující se spor zemědělců a myslivců se zatím neventiluje na veřejnosti. A to i když jeho podstata vypadá jednoduše. Divoká zvěř, která se vyskytuje na zemědělské půdě, působí škody, zvláště pokud se přemnoží.

„Jenže do hry vstupují přírodní děje reagující na změny v krajině, emoce, ekonomické zájmy, lovecká vášeň, tradice, neochota dobrat se kompromisu i apatie či nezájem jednotlivých aktérů,“ říká Miloš Ježek z České zemědělské univerzity.

Zemědělci tvrdí, že myslivci neplní své povinnosti. Myslivci namítají, že jim zemědělci svým způsobem hospodaření nevycházejí vstříc. I samo ministerstvo zemědělství připouští, že pěstování kukuřice, obilovin a řepky olejné ve velkých půdních blocích vytváří ideální podmínky pro život zvěře, která nemá potřebu tato pole po velkou část roku opustit.

Nepříjemným průvodním jevem je rovněž citelný úbytek drobné zvěře, hlavně zajíců a bažantů. „Česká myslivost byla tradičně založena na bohatství drobné zvěře,“ tvrdí profesor Jaroslav Červený. Nyní je všechno jinak. „Úbytek je dán jak vlivem hospodaření zemědělců v krajině, dlouhodobého používání chemických přípravků, tak kvůli predačním sklonům černé zvěře právě vůči těmto živočichům,“ podotýká Rostislav Mivalt. Jiná je ovšem situace v oborách (v loňském roce jich bylo 194) a bažantnicích (jejich počet se pohybuje kolem 290), které jsou zřízeny pro intenzivní chov a následně lov zvěře. Od takzvané volné honitby se odlišují také tím, že od okolní krajiny bývají ohraničeny plotem nebo zdí. Jejich celková rozloha není velká, v případě obor nedosahuje ani jednoho procenta celkové honební plochy v České republice, u bažantnic procentní podíl činí sotva dvě procenta. Ani intenzivní chov zvěře v oborách však není zárukou ziskového hospodaření. „Výnosy v oborním chovu činí přibližně třetinu nákladů,“ uvádí odborná literatura. U bažantnic je podle neoficiálních odhadů ekonomická bilance zhruba vyrovnaná. Lov v oborách a bažantnicích není z pohledu běžných myslivců levnou záležitostí. „U trofejové zvěře se pohybuje od 20 do 500 tisíc korun,“ říká Jaroslav Kostečka. „Výsledná cena se určuje podle hodnoty trofeje, přičemž hodnocení se provádí na základě mezinárodně uznávaných pravidel.“ Spoléhání na nákazu Navzdory tomu, že po roce 2000 dochází k renesanci mysliveckých tradic i samotné spolkové činnosti, budoucnost myslivců v Česku není růžová. Pro zlepšení vyhlídek padají různé návrhy od změny myslivecké legislativy až po návrat ke způsobu výkonu práva myslivosti před 50 nebo 150 lety, zejména v kontextu propojení tohoto práva s vlastnictvím majetku. „Jak dosavadní zkušenost ukazuje, má to smysl pouze u velkých pozemkových majetků,“ říká v narážce na současné majetky a honitby šlechtických rodů Miloš Ježek. „Vlastník velké honitby totiž dokáže daleko lépe vyvažovat mezi zájmy zemědělského, lesnického i samotného mysliveckého využití svého majetku.“

„Myslivost se v uplynulých letech velmi diverzifikovala a dát její podobě a budoucnosti jednotnou linii bude velmi složité,“ upozorňuje profesor Jaroslav Červený. Zlí jazykové v této souvislosti připomínají, že v otázkách myslivosti se patrně nikdy nemůže najít shoda. Stojí proti sobě silné zájmové skupiny jdoucí napříč politickými i sociálními vrstvami společnosti, hlavní slovo navíc mají tradicionalisté a konzervativci. A tak není divu, že část myslivecké veřejnosti tajně doufá, že o redukci přemnožené černé zvěře se postará sama příroda. Mor na divočáky? To ale není dobrý byznys plán. l

Čtyři způsoby, jak vykonávat myslivecké právo

• Anglosaský systém (Velká Británie a Irsko): výkon mysliveckého práva je tradičně spojen s vlastnictvím pozemků a lovecké zkoušky jsou liberálnější než v Česku; rozloha honitby není důležitá, dobu lovu určuje vlastník a myslivecké zkoušky tak, jak je známe z Česka, se neskládají • Latinský systém (Francie, Řecko, Itálie, Španělsko, Portugalsko): minimální rozloha honitby dělá ve Francii 70 hektarů, avšak existuje historické právo, že sedlák může lovit již na svých pozemcích, pokud mají rozlohu alespoň 20 hektarů. Minimální rozlohy jsou i v dalších zemích (např. ve Španělsku) a jsou definovány pro různé druhy lovné zvěře. Lov je vnímán jako významná společenská událost, je zapotřebí lovecký lístek

• Středoevropský revírní systém (kromě Česka v Rakousku, Německu, Belgii, Nizozemsku a Lucembursku): poměrně přísné podmínky jak pro držbu honitby, tak pro lov; důležité spojení práva lovu s vlastnictvím pozemku, nicméně v Česku bylo během socialismu násilně přerušeno a dosud nebylo obnoveno • Skandinávský systém (Dánsko, Finsko, Švédsko): patrně nejpřísnější; například ve Švédsku je polovina země ve vlastnictví státu nebo velkých firem, takže se myslivost považuje za součást péče o životní prostředí; právo myslivosti může vykonávat každý majitel pozemku, stát ovšem vydává povolení/licence pro lov; proslulé jsou tamní poplatkové lovy

Lovy zvěře v České Republice

Zajíc

1933 1 321 085

1953 548 231

1973 1 214 000

1993 197 557

2003 47 467

2012 55 310

jelen

1933 4208

1953 2755

1973 8209

1993 26 962

2003 18 491

2012 23 120

kachna

1935 31 397

1966 74 302

1976 106 964

1986 123 618

1996 230 676

2012 268 751

Pozn.: *neevidováno, **neloveno

Zdroj: ČZU

králík

1933 109 644

1953 85 564

1973 86 194

1993 3453

2003 103

2012 111

daněk

1933 1825

1953 744

1973 1386

1993 6657

2003 8647

2012 14 742

koroptev

1935 2 017 286

1966 16 669

1976 9691

1986 * *

1996 * *

2012 * *

liška

1933 8158

1953 *

1973 22 552

1993 46 373

2003 55 873

2012 75 768

srnec

1933 44 631

1953 40 265

1973 87 044

1993 127 617

2003 118 795

2012 108 616

bažant

1935 368 369

1966 661 747

1976 938 506

1986 646 166

1996 373 842

2012 518 409

divočák

1933 *

1953 *

1973 7566

1993 41 464

2003 77 955

2012 185 381

muflon

1933 56

1953 173

1973 1890

1993 8124

2003 6265

2012 9378

vrána

1935 207 887

1966 86 939

1976 43 942

1986 14 915

1996 5185

2012 2342

Honitby podle vlastnictví

Rok Vlastní 1 Společenstevní 2 Vyhrazené 3

1966 0 0 489

1972 0 0 497

1982 0 0 442

2002 1755 3612 0

2012 1600 4148 0

Pozn.: 1mají jednoho vlastníka – právnickou nebo fyzickou osobu,

2tvoří ji společenstva různých vlastníků pozemků, 3státní

Honitby podle typu užívání

Rok Režijní 4 Pronajaté 5

1966 2047 3177

1972 2110 3312

1982 1339 1925

2002 561 4806

2012 658 5090

Pozn.: 4myslivost v nich vykonávají sami vlastníci,

5většinou mysliveckým sdružením

Zdroj: MZe

5748 honiteb zabíralo v roce 2012 na území České republiky rozlohu 1174 hektarů.

O autorovi| Matěj Štětka • stetka@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče