Až bude Orbán v Berlíně

02. května, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
02. května, 00:00

Maďarsko a Polsko za problémy osmadvacítky nemůžou, Evropě chybí klidná síla

Když bývalý belgický premiér varuje před rozpadem Evropy, berte ho vážně. Belgičané mají s vleklou dezintegrací všeho druhu vlastní letité zkušenosti.

Jeden zkrátka tomuhle šťouchanci neodolá, když dostává belgické školení… Přitom v základní diagnóze toho, co se děje, bych s Guyem Verhofstadtem, který vede liberálně­demokratickou frakci v Evropském parlamentu, v podstatě souhlasil. A sice že v Evropě máme co do činění s kombinací několika vzájemně se prolínajících krizí dohromady.

Od stále ne zcela překonané dluhové krize přes uprchlickou krizi, politickou únavu integračním projektem až po mnohem složitější bezpečnostní situaci v sousedních regionech – to vše představuje potenciálně velmi výbušnou směs, jakou Evropa nepamatuje desítky let. Obouvat se do maďarské a polské vládnoucí politické sestavy je zástupný problém. Ony nejsou hrozbou, z níž by šel reálný strach. Kdyby evropská integrace a její někdejší tvrdé zakladatelské jádro byly v pohodě, pak by se Orbán mohl stavět třeba na hlavu, a přesto by ho velmi rychle umravnili.

Přítomnost „klidné síly“ je nenahraditelná. A je lhostejno, zda jde o nedospělé sloní býky, kteří vyrůstali bez přítomnosti nezpochybnitelné autority dospělých šestitunových samců v jihoafrických rezervacích, a tak se baví terorizováním okolí, anebo jejich lidský ekvivalent v jakémkoli věku a provedení. Bez autorit, které si mohou dovolit hovořit tiše, a přesto je jim nasloucháno, bez víry a naděje v ekonomickou budoucnost, panuje v každém ekosystému chaos. Potíž při vší úctě spočívá v evropském jádru, nikoli ve Varšavě nebo Budapešti.

Orbánova cesta k moci je přímo instruktážní – Kaczynski a spol. přišli k hotovému a opisovali jako malí kluci. Nebo Viktor Orbán, vzhlížející se v autokratech Putinova typu, je talent, jaký se rodí jednou za mnoho let. Mohl si dovolit pěstovat opravdu hodně zvláštní politiku, protože opakovaně a drtivým způsobem vyhrával volby. Hlavně díky tomu, že Maďaři už měli dost předchozí politické elity a jejích výkonů, mimo jiné i v hospodářské oblasti. Musela je unavovat ta pravidelnost, s níž se dostavovaly úsporné programy a maďarské úřady výměnou za • nanční pomoc poslouchaly Mezinárodní měnový fond.

Maďaři to vždy dokázali pár let vydržet, za cenu poklesu reálných mezd akutní riziko platební krize odvrátit a posléze ekonomiku zase rozběhnout. Nakonec se vláda před volbami zase rozšoupla a historie se opakovala. Pro pořádek je nutno konstatovat, že manévrovací prostor pro populistickou politiku mělo Maďarsko omezený, protože zdědilo vysokou zahraniční zadluženost z dob „gulášového socialismu“. Na rozdíl od Československa muselo Maďarsko podniky prodávat cizincům, protože zkrátka potřebovalo peníze.

Zahraniční kapitál a vliv to nečiní o nic oblíbenějšími, spíše naopak.

Nelze nevzpomenout na osobní příspěvek legendárně pravdomluvného Orbánova předchůdce, Ference Gyurcsánye, který velmi výstižně, by slovníkem ze čtvrté cenové charakterizoval míru kompetence vládnutí maďarských socialistů.

Po tomhle všem přichází podruhé do premiérského úřadu někdejší liberál Viktor Orbán, na druhý pokus ovšem vybavený pro vládnutí pohodlnou ústavní většinou. Nic mu nebránilo v cestě a on se opravdu „nezakecal“.

NEJSLADŠÍ OVOCE Z AUTOKRATOVY ZAHRÁDKY

Osvědčený, v praxi vyzkoušený manuál pro převzetí moci lze uplatnit kdekoli. Podmínka je jediná – voliči musejí „vygenerovat“ dostatečnou většinu pro ty, kterým se „suverénní demokracie“ líbí. Na Slovensku dopadly navzdory Ficově urputné snaze vyždímat imigrační téma při takřka nulové fyzické přítomnosti imigrantů volby tak, že manuál je pro tuto chvíli nepoužitelný. Doufejme, že využití nenajde ani příští rok v Česku.

Jinak jde s dostatečně silným mandátem ustavit měkkou diktaturu coby dup. Začít se musí samozřejmě oslabením kontrolních a vyvažovacích mechanismů parlamentní demokracie tak, aby zesílila moc exekutivy. Máte­li ústavní většinu, můžete předělat ústavu, a vyasfaltovat si tak cestu k postupnému ovládnutí celé justice včetně státních zastupitelství.

MÉDIA POD TLAKEM INZERENTŮ

Veřejnost si zaslouží být „pravdivě informována“, takže je nutno ovládnout mediální rady, pokud rovnou nepřejít na přímé manuální řízení a podřídit veřejnoprávní média exekutivě.

Média ve vlastnictví soukromého sektoru představují složitější oříšek, takže je dobré, aby ta velká ovládli spřátelení oligarchové, jež si lze naklonit buď pravidelným tokem veřejných zakázek, nebo příslibem regulatorní shovívavosti (k čemu mít moc, a neumět poručit protimonopolnímu úřadu ). Ta malá a nezávislá lze umravnit ekonomicky – příslibem či naopak odnětím příjmů z inzerce, přičemž i řada soukromých inzerentů si nechá poradit. Malých a odhodlaných oponentů se sice nezbavíte, i když přitvrzení trestů za pomluvy a různé formy zastrašování pomáhají, ale jejich vliv na veřejné mínění není bůhvíjaký. Navíc jejich pokračující existence umožňuje odrážet kritiku ze zahraničí, že je potlačována svoboda projevu. Takže moudrý vládce je bude v malém rozsahu tolerovat, dokud užitek převyšuje náklady.

STÁTNÍ PODNIKY, POTENCIÁL AUTO REGULACE, CIZÁCI

Ekonomickou moc lze převzít nejen „natvrdo“ ve •rmách s majetkovou účastí státu, ale vzhledem k rozsahu státních zásahů do podnikání v mnoha sektorech je možno rozsáhle uplatňovat „soft power“. Firmy se pozoruhodně rychle nechají přesvědčit, že nemají věcně ani •nančně podporovat třeba politicky aktivní nevládní organizace a měly by si „všímat svého“. Sektorové zdanění je kupříkladu nástroj, který ani není nutné začít praktikovat, on funguje jako hrozba dostatečně účinně, a navíc je politicky oblíbený nejen u nacionalistů, ale také na levici, které zahraniční kapitál vadí sice z jiných důvodů, ale o nic méně.

Jsou­li spolky financovány zahraničním kapitálem a ten si nenechá poradit, pak lze přes kontrolovaná média nebo placené trolly na webu nasadit osvědčené téma „zaprodance“ a nešetřit přitom detaily o •nancování a nedostatku vlastenectví jednotlivých aktérů. Zkuste si udělat malou rešerši toho, co se píše o protikorupčních aktivistech, a zjistíte dost politiků, kterým neuniklo, jak se „protikorupční tažení“ těší podpoře třeba velvyslanectví Spojených států a dalších zemí, a už se na to téma najdou i konspirační komentáře v médiích.

Nenalhávejme si, že autoritářské tendence mají v Česku limitovaný potenciál volebního úspěchu. Je to jen shoda š astných okolností a personální zchudlosti. Až přijde někdo, kdo bude vypadat jako Orbán, mluvit jako Orbán a mít charisma jako Orbán, skončí v Praze legrace. Ještě mnohem míň jí bude, až někdo takový dorazí do Berlína.

Bez autorit a bez víry a naděje v ekonomickou budoucnost panuje v každém ekosystému chaos. S dostatečně silným mandátem lze ustavit měkkou diktaturu coby dup.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče