Aspoň jsme to zkusili

20. července 2015, 00:00 - Zdeněk Fučík
20. července 2015, 00:00

Řecko balancuje na okraji propasti a Řekové spoléhají na to, že se „všechno nějak vyřeší“

Před zavřenými aténskými bankami stojí ve dne v noci stále delší fronty. Někdo se snaží po 60 eurech povolených na den vybrat z účtu co nejvíce, někdo by bez „Tsiprasova kapesného“ neměl na jídlo. Neuplynul ani týden od chvíle, kdy premiér Alexis Tsipras překvapeným Řekům oznámil, že chce uspořádat referendum o poslední nabídce mezinárodních věřitelů.

„Bojím se, že už svoje peníze nikdy neuvidím,“ svěřuje se urostlý Atéňan s pronikavým pohledem, který učí sociologii na univerzitě a kromě toho ještě s kamarádem provozuje taneční školu. Nejde o žádné drobné, Vangelis měl štěstí. „Před několika lety tu jeden potrhlý sběratel vyhlásil, že tomu, kdo mu najde deset konkrétních věcí, dá 20 tisíc eur. No a já jsem mu ty věci našel,“ vzpomíná třicátník Vangelis v baru v aténské bohémské čtvrti Gazi.

Teď radši ani nechce pomyslet, kolikrát by musel k bankomatu, aby se dostal k penězům, které jednou chce dát své nyní roční dceři. Levicové radikály ze Syrizy, po jejíž pětiměsíční jízdě se předlužené Řecko potácí na okraji propasti totálního ekonomického zhroucení, by přesto volil znovu.

Všechno se vyřeší

Ráno po Tsiprasově projevu se u pobočky národní banky tvoří první z dlouhých front, ze kterých se stane symbol nejnovějšího dějství vleklé řecké krize. Jen kousek od známého aténského náměstí Syntagma stojí u jediné banky, která má v sobotu v celém městě otevřeno, hlavně starší lidé. Železné rolety už měly být nejméně hodinu vytažené, zůstávají ale dole.

Bez jediného slova vysvětlení, byť třeba nalepeného ve výloze. „Jestli banky nebudou mít peníze, jsme ztracení,“ říká důchodce Stavros, který by měl mít na účtu penzi a teď se k ní nemůže dostat. Starší žena jen kousek od něj možná právě tohle neunese, zhroutí se a odveze ji sanitka. Chvíli potom to lidé u pobočky vzdají. Později se ukáže, že se její šéf bál otevřít.

V pondělí ráno se banky bojí otevřít i řecká vláda. Atény se probouzejí do nové reality.

Až do poledne nefungují ani bankomaty – je třeba upravit software, omezit výběry. Městem kolují fámy – u některých pump prý došel benzin, jinde údajně lidé vykoupili supermarket. Ve skutečnosti život ve městě navzdory nesnesitelnému vedru pokračuje jako kterýkoli jiný den. Až na fronty na peníze – jsou všude a čím dál větší.

Že by to takhle mohlo dopadnout, si přes mnoho varovných signálů mnoho Řeků do poslední chvíle nepřipouštělo. Hřmotný a přátelský šedesátník s výrazným šedivým knírem Spyros Kuluris už za sebou několik krizí má. V padesátých letech jeho rodiče nejdříve utekli z Řecka do Maďarska. Odtud zase v padesátém šestém před sovětskými tanky do Československa, do Jablonce. O 12 let později další tanky s rudými hvězdami a další stěhování. S malou oklikou přes Německo zpátky do Řecka.

Teď sedí na zahrádce svojí aténské restaurace Švejk, které se kvůli krizi daří hůř a hůř, upíjí vychlazenou plzeň. Peníze z banky si nevybral, věřil, že finanční ústavy zůstanou otevřené. Neztrácí ale dobrou náladu a opakuje mantru mnoha ostatních Řeků z posledních dní: „Všechno se nakonec nějak vyřeší.“

Podobně mluví v Aténách každý druhý.

Lidé jsou po pěti letech krize a neustálého strašení odchodem Řecka z eurozóny apatičtí a rezignovaní. Nepanikaří, ani když země na začátku července neuhradí splátku Mezinárodnímu měnovému fondu a technicky se ocitne v bankrotu.

Prošedivělý taxikář Nikos je ale pořádně naštvaný. „Měl jsem firmu, jezdilo pro mě 40 aut,“ sype ze sebe slova téměř kulometnou rychlostí. „Pak přišla krize a já neměl na splátku bance. Snažil jsem se s těmi sráči dohodnout na úpravě splátek, ale poslali mě do háje. Firma je pryč a sám jezdím pro někoho jinýho,“ stěžuje si.

Černá, bílá a špinavá

Taxikáři obecně jako kdyby byli pojízdným mementem krize. Jeden má na vizitce napsáno, že je biomedicínský inženýr, další před pár lety vedl stavební firmu, která se podílela na přípravě sportovišť na olympiádu, jiný zase vzpomíná na to, jak hrál první ligu basketbalu a pak dlouho trénoval po celé Evropě. Všichni mají společné to, že je jim kolem padesáti a jedinou nadějí na obživu jim zůstaly žluté aténské taxíky. Nikos vůbec nepochybuje o tom, kdo za to může. „Němci. Chtějí nás zničit, potrestat. Řek má odjakživa dva úhlavní nepřátele – Němce a Turky,“ křičí. Podobné teorie nejsou ve městě pod Akropolí vůbec výjimečné a zaslechnout je lze v různých obměnách často. Proti Řecku v nich kromě Němců kuje pikle i celá Evropa nebo Američané, kteří mají spadeno na místní nerostné bohatství. Jednoduchá vysvětlení ve složité době táhnou.

Pět let škrtů se do tváře Atén zakouslo jako malomocenství. Na mnoha budovách anebo obchodech už roky visí nápis K pronájmu. Kdo by si ale co pronajímal, když lidé nemají co utrácet? Centrum města je zpustlé, neudržované. Na chodnících se válejí bezdomovci, psi a feťáci. Místy lze stále ještě vidět neopravené domy vypálené při nepokojích v roce 2011. Všechny fasády jsou vyšisované – převažující barvy jsou černá, bílá a špinavá. Všude jsou známky, že to tu kdysi žilo, teď ale všechno hnije.

Nejtísnivějším dojmem působí čtvrť přiléhající k náměstí Omonia, jednomu z nejstarších ve městě. Takhle nějak musel vypadat rozpadající se New York sedmdesátých let.

Narkomani, zloději, prostitutky – většinou z Albánie nebo Bulharska. Ve dne. V noci.

Smrad, špína, stopy lidských výkalů na chodníku. Stovky nelegálních nevěstinců, pornokina. A pořádkoví policisté na každém rohu. Okradou vás ale i jen několik metrů od nich, stačí chvilka nepozornosti. Některé ulice působí až postapokalypticky. Člověk dlouhé minuty nikoho nepotká, neprojde kolem jediného otevřeného obchodu. Prázdné trosky domů, tu a tam lemované troskami lidí.

Ve městě se prakticky přestalo stavět. Kvůli sporům s věřiteli přinejmenším dočasně vyschl i poslední zdroj peněz – evropské fondy. „Všechna výběrová řízení teď stojí,“ říká konzultant Tony Barry, který firmám radí hlavně s dopravními projekty. Dopadlo to i na plzeňskou Škodu Transportation, která se účastní soutěže o 25 nových tramvají pro Atény a podle poradce není bez šancí. „V tuto chvíli čekáme, co se stane,“ podotýká Barry.

Noční můra za europeníze

Ani evropské peníze ale v minulosti nebyly zárukou úspěchu. Symbolem špatného nakládání s penězi z Bruselu i špatného řeckého hospodaření se stal park Pedion tou Areos neboli Áresova pole v centru Atén.

Z Unie na obnovu osmadvacetihektarového areálu šlo deset milionů eur. Celková rekonstrukce skončila před pěti lety. Tehdy také zemi mezinárodní věřitelé nadiktovali první úsporný program. V parku jako kdyby se od té doby zrcadlil osud celého Řecka.

Prakticky hned po otevření park začal rychle chátrat. Z fontány, která měla být dominantou parku, voda tryskala jen několik měsíců. Plánované divadlo nikdy neotevřelo. O celý rozsáhlý park se stará jen několik lidí. Dětská hřiště jsou proto raději zamčená, rodiče se do nich s dětmi a kočárky složitě dostávají přes plot.

Velkou část areálu u hlavního vchodu pak ovládli narkomani a bezdomovci. Všude se válejí použité injekční stříkačky, všude je cítit neuvěřitelný smrad umocněný letními parny. V noci se tu prodávají drogy, přes den mladí kluci a holky, upozorňuje novinář Alexandros Gaglias, který úpadek parku dlouhodobě sleduje. „V noci tu není vůbec bezpečno. Tuhle oblast můžete považovat prakticky za ghetto,“ dodává Gaglias.

Pedion tou Areos přitom měl být oázou klidu a zeleně v centru velkoměsta dušeného hustou dopravou. Místo toho mají Atény další noční můru.

Pospávající země

Po referendu, ve kterém Řekové jasně odmítli nabídku mezinárodních věřitelů, která již dávno neplatila, zůstávají banky zavřené už druhý týden. Fronty u bankomatů nepolevují – nikdo neví, co bude za týden, za dva, za tři… Nejistota narůstá. Město působí ospalejším dojmem, v ulicích je méně aut. Obří nákupní centrum nedaleko náměstí Omonia je až na prodavačky prakticky liduprázdné. „Zákazníci zmizeli hned po zavření bank,“ říká jedna z nich. Omezení bankovních transakcí ale dopadá na celou ekonomiku. Většina řeckých firem nemá jak zaplatit zahraničním partnerům, vývoz chřadne, v aténském přístavu Pireus se hromadí kontejnery a lodě. Zboží ale přestává proudit i opačným směrem. Je to znát na lécích, kterých země naprostou většinu dováží. Lékárny na některé začínají zavádět pořadníky, u jiných musejí zákazníky zklamat úplně.

Popularita charismatického čtyřicátníka Tsiprase kupodivu neklesá. Přestože jeden den nabízí dopisem věřitelům přijetí jejich podmínek a další den o nich vyhlásí lidové hlasování a vede kampaň za jejich odmítnutí. Přestože tím nakonec jednání s věřiteli o dalších penězích pro Řecko dovede ke krachu a zemi vystaví riziku obávaného odchodu z eurozóny a návratu k drachmě.

Jako Jack Nicholson v Přeletu nad kukaččím hnízdem vlastně neustále říká „aspoň jsem to zkusil“ a většina Řeků ho za to respektuje, i když Tsiprasova pětiměsíční hra na kočku a na myš s věřiteli skončí potupnou kapitulací. Aspoň jsme to zkusili, vysvětluje mnoho Řeků, kteří hlasovali ne, proč nejsou zklamaní z toho, že jejich hrdina nakonec souhlasil s ještě horšími podmínkami, než odmítli v referendu.

„Tsipras je největší politický talent, jaký Řecko mělo za několik desítek let,“ říká Dimitris Theodoropulos, sloupkař konzervativního deníku Kathimerini, který jinak na premiérovi nenechá nit suchou. Pokud ale podle něj premiér selže a země přece jenom bude muset opustit eurozónu, bude nucen prchnout z Řecka, dodává novinář a poprvé během rozhovoru se vůbec neusmívá.

Protestní kolorit

Náměstí Klafthmonos v centru Atén je místem, kde už v 19. století státní zaměstnanci protestovali proti vyhazovům z práce. Protest doprovázející jejich první celodenní stávku za Tsiprasovy vlády tak ani nemůže začít nikde jinde. Na místo dorazí chvíli před polednem ve středu 15. července několik stovek lidí. Zdá se, že odpor vůči novým úsporným opatřením, o kterých bude v noci rozhodovat parlament, není silný. „I pokud zákony projdou, budeme protestovat a stávkovat dál. Nikdy se s nimi nesmíříme,“ prohlašuje mladá studentka Maria.

Večer před samotným hlasováním před parlament dorazí mohutný průvod několika tisíc lidí. Poklidnou demonstraci přeruší několik anarchistů a levicových radikálů z protisystémové strany Antarsya. Na policisty letí pár Molotovových koktejlů, náměstí pak brzy vyplní slzný plyn. Celý střet trvá jenom chvíli, ráno se ukáže, že většina zadržených jsou cizinci.

Po půlnoci poslanci schválí úsporné zákony. Mnoho z nich stejně jako premiér Tsipras říká, že jim nevěří, ale že jinou volbu nemají. Zemi čekají další léta škrtů, s růstem ekonomiky počítá málokdo. Část vládní Syrizy hlasuje proti a strana se začíná štěpit. Mluví se o změnách ve vládě, nových volbách. Země je však blíž nové mezinárodní pomoci.

V aténských ulicích je tou dobou už ale klid. Po rozbřesku lidé zase stojí ve frontách před bankomaty a vybírají si z nich eura.

„Můžou za to Němci. Chtějí nás zničit, potrestat. Řek má odjakživa dva úhlavní nepřátele – Němce a Turky.“ Pedion tou Areos přitom měl být oázou klidu a zeleně v centru velkoměsta dušeného hustou dopravou. Místo toho mají Atény další noční můru.

O autorovi| Zdeněk Fučík, autor je redaktorem České televize

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče