Ano, bude líp

02. února 2015, 00:00 - Blahoslav Hruška
02. února 2015, 00:00

Řecké Syrize tleskají miliony Evropanů, kteří jsou přesvědčeni, že se stali oběťmi bruselské lži

Volební úspěch řecké aliance Syriza sledoval předminulou neděli v přímém přenosu v Bruselu kdekdo. Večírek se konal také v baru La Tentation. Bylo to symbolické. Syriza, jejíž šéf Alexis Tsipras se hned den po volbách stal novým řeckým premiérem, nabízí program, který je pro mnoho Evropanů pokušením. Stejně jako voliči Syrizy jsou přesvědčeni, že se stali obětí důmyslné bruselské lži, která Evropany nutí věřit, že je krize a je třeba šetřit.

Na představě, že když se začne utrácet z eráru, bude najednou lépe, vydělává politické body nejedna strana. Asi vůbec nejblíže k Syrize má španělské hnutí Podemos (Můžeme). Jejich vztah je podobný tomu, který má učitel se svým žákem. Syriza je v politice mazákem – doma zasedá v parlamentu již jedenáctým rokem, v Bruselu pak od roku 2009. Oproti tomu Podemos, v jehož čele stojí politolog Pablo Iglesias, vznikl teprve před rokem a jeho prozatím jedinými zástupci vzešlými z voleb je pět europoslanců. Iglesias přijel Tsiprase podpořit před volbami do Atén a vydatně Syrizu propagoval i na sociálních sítích. „Rok 2015 změní Španělsko i Evropu. Začneme v Řecku. Let’s go, Alexis, let’s go,“ psal na Twitter těsně před řeckými volbami.

Podobně jako Iglesias se v řecké předvolební kampani osobně angažovala Marisa Matiasová z portugalského Levého bloku. Také ona je přesvědčená, že Řekové jsou příkladem nové politické síly, která bude sebevědomě hájit národní zájmy proti ekonomickému diktátu z Bruselu a Frankfurtu nad Mohanem.

„Vítězství Syrizy je vítězstvím celé Evropy,“ prohlásila Matiasová. Nadšení zaznívalo také z Francie, kde se úspěchu řeckých revolucionářů chytla tamní Levice (Parti de Gauche), vzniklá odštěpením radikálních zelených a socialistů od mateřských stran. Možná nejvýznamnějším spojencem Syrizy je ale německá postkomunistická Levice (Die Linke), která loni v prosinci vyhrála zemské volby v Durynsku a obsadila post ministerského předsedy této spolkové země. Řecký úspěch si postkomunisté vykládají jako potvrzení boje proti společnému nepříteli – kancléřce Angele Merkelové a jejímu ministrovi financí Wolfgangu Schäublemu.

Radost z facky K podporovatelům Syrizy je nutné počítat také strany, které stojí na opačném konci politického spektra. Třeba pro Marine Le Penovou a její Národní frontu jsou Tsiprasovi lidé samozřejmě nenapravitelnými komunisty.

Plánu Syrizy na rozložení eurozóny zevnitř ale francouzská politička tleská, Evropa prý dostala „obří demokratickou facku“. Podobně uvažuje i Matteo Salvini. Jeho italská Liga severu se se Syrizou neshodne téměř v ničem.

Od názorů na imigranty a islám až přes jednotnou evropskou měnu. Salvini ale fandí tomu, že v Řecku vyhrál politik, kterého nezaměstnává ani Berlín, ani Brusel.

Ekonomicky viděno je program Syrizy vzdálený i stranám, které s ní ideologicky souzní. Nejlépe je to vidět na bratrské straně Podemos, která se intenzivně připravuje na letošní prosincové parlamentní volby ve Španělsku. Přestože ještě loni před evropskými volbami bylo možné vysledovat společné body, Podemos mezitím z programu hodně slevil. Místo restrukturalizace dluhu už chce jen flexibilnější podmínky splácení, minimální příjem pro všechny nahradilo sousloví o „účinné pomoci všem, kteří se ocitnou bez prostředků“. A jestliže chtěl Podemos, aby Španělé odcházeli do důchodu v šedesáti letech, dnes již zůstává u hranice 65 let. Jen s tím, že už se nebude prodlužovat.

Přenositelná není ani ekonomická situace Řecka. Zatímco helénská ekonomika spadla od roku 2008 o čtvrtinu, Španělsko jen o sedm procent. Mezinárodní pomoc Řecku dosahuje 240 miliard eur, v případě Španělska byl bailout čtvrtinový. Navíc Madrid loni půjčky splatil.

Fiskální waterboarding Syriza přesto může obdobně smýšlejícím stranám prokázat na půdě EU velkou službu. Nový řecký ministr financí Janis Varoufakis bude jediným strážcem státní pokladny eurozóny, který začne požadovat radikální škrtání dluhů. Ne nadarmo autor bestselleru Globální Minotauros, který předloni vyšel i v češtině, mluví o podmínkách řeckého bailoutu jako o „fiskálním waterboardingu“, který místo prosperity promění zadluženou zemi ve „viktoriánskou fabriku“.

Ekonomické vize Syrizy již loni v listopadu představil v Londýně vybrané skupině investorů Janis (John) Milios, který sám sebe označuje za marxistického ekonoma. Reakce na jeho krátkou prezentaci, během níž mimo jiné předpověděl, že snížení daní a zvýšení platů přinese Řecku růst HDP ve výši tři až pět procent, příliš optimisticky ale nevyzněly. „Každý, kdo z mítinku odcházel, chtěl v Řecku všechno prodat. Je to horší než komunismus. Ti alespoň měli promyšlený plán, tohle bude totální chaos,“ napsal v e-mailu svému klientovi Jörg Sponer, investiční bankéř z Bank of America/Merill Lynch.

Největší údiv ale nevyvolala opatření na podporu domácí ekonomiky a vyvedení Řeků z „humanitární krize“, do níž se údajně dostali kvůli bruselskému diktátu úspor a propouštění. Ostatně nápady, jako je zavedení třináctých platů, zrušení daně z nemovitostí nebo snížení ostatních daní na maximálně dvacet procent, jsou vesměs jen návrat před rok 2008. Skutečným šokem je Miliosův program celoevropského oddlužení. Obliba Syrizy i mimo Řecko spočívá v tom, že parazituje na myšlence solidarity eurozóny. Místo půjček chce dluhy rovnoměrně rozdělit mezi ostatní země platící eurem.

Mnoho Evropanů si myslí, že je to tak správně. Grexit? Kdeže Milios ve své studii, kterou sepsal se dvěma kolegy pro americkou Bard College, píše, že nakládání s vládním dluhem je primárně politickou úlohou. V tom má samozřejmě pravdu. Dál už ale uvažuje způsobem, který je celkem podvratný. Když už nás do problému dostala tvrdá úsporná opatření, proč teď celou eurozónu nevyužít coby nástroj ekonomického restartu? O nějakém grexitu, tedy vystoupení z eurozóny, nemůže být řeči. Naopak – celá eurozóna za plány Syrizy zaplatí.

Lékařem má být podle Miliose ECB. Ta by měla proměnit veškeré státní dluhy zemí eurozóny přesahující 50 procent HDP na eurobondy s nulovým ročním kuponem. Podržet by si je měla ve svém účetnictví až do doby, kdy klíčové země sníží své zadlužení na pětinu domácího produktu a svůj dluh si od ECB začnou nakupovat zpět. Což nastane za tři generace. Milios počítá s tím, že řecký buyback začne v roce 2073, v případě Itálie ještě od dva roky později. „Kumulativní ztráta ECB za období šesti dekád nepřesáhne bilion eur,“ uklidňuje ve své studii Milios.

Syrize ovšem ani taková „frankfurtizace“ dluhu stačit nebude. Minimálně Tsipras chce svolat konferenci věřitelů, která by část dluhu rovnou odepsala. Podobnou, jakou zažil Londýn v roce 1953, kde válkou zdevastované západní Německo získalo odpis 62 procent vládního dluhu. Před volbami mu přitakal i šéfekonom Milios. „Tehdy Německo mimo jiné i díky ochotě Řecka pocítilo velkorysost. Německo ovšem tuto velkorysost odmítá poskytnout jiným,“ prohlásil marxistický ekonom.

Zapomněl přitom ovšem na fakt, že Německo v té době bylo okupované spojeneckými silami a nebylo suverénním státem.

Ovšem kdoví. Možná že jen předvídal budoucnost Řecka. Až se Syriza chopí řízení řecké ekonomiky, brzy bude nějaké externě dosazené poradce možná potřebovat. l

Solidarita podle Tsiprase

Plán Syrizy na restrukturalizaci vládního dluhu, vybrané země,

údaje k roku 2013

Původní dluh Dluh po restrukturalizaci

mld. eur % HDP mld. eur % HDP

Francie 1925 93,5 1030 50

Španělsko 961 93,9 511 50

Irsko 203 123,7 82 50

Portugalsko 214 129 83 50

Řecko 319 175,1 91 50

Itálie 2069 132,6 780 50

Zdroje: J. Milios, D. Sotiropolos,

S. Lapatsioras: An Outline of a Progressive Resolution

to the Euro-area Sovereign Debt Overhang,

Levy Economics Institute of Bard College, 2014

Obliba Syrizy v Evropě spočívá v tom, že parazituje na myšlence solidarity eurozóny. Místo půjček chce dluhy rovnoměrně rozdělit mezi ostatní země platící eurem.

O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče