Andrejova horká židle

13. ledna 2014, 00:00 - Blahoslav Hruška, Miroslav Zámečník
13. ledna 2014, 00:00

Politiku a byznys skloubit nelze. A už vůbec ne ministerstvo financí s impériem Andreje Babiše

Tady pořád někdo mluví o střetu zájmů, ale já mám největší újmu. Mám újmu ve firmě, mám újmu v byznysu, v soukromí, na zdraví, postěžoval si Andrej Babiš ve slabé chvilce novinářům, když se ho ptali na jeho novou roli coby designovaného ministra financí. Trefněji by to vyjádřil málokdo.

Šéf hnutí, který svou úspěšnou volební kampaň postavil na hesle „nejsme jako politici“, najednou zjišťuje, že role nezkorumpovaného byznysmena, který jde zachránit politiku před rozkradením, není zdaleka tak jednoduchá, jak by si představoval.

Bude totiž permanentně ve střetu zájmů.

A pokud bude chtít vyloučit jakoukoli podjatost, neměl by do své nové kanceláře v pražské Letenské ulici raději ani vstupovat. Nejde jen o obchody, které vedou Babišovy firmy se státem. Jen namátkou – Uniles a Wotan Forest prodávají stromky státním Lesům ČR, pardubická chemička Synthesia dodává suroviny Explosii, kde je stoprocentním vlastníkem právě ministerstvo financí. Šéf eráru také spolurozhoduje o předsedovi Správy státních hmotných rezerv, s níž obchoduje hned několik firem z impéria Agrofert.

Nejde jen o obchodní vztahy. Pod Babiše coby ministra financí bude spadat také Finanční analytický útvar (FAÚ). Tedy finanční rozvědka, díky níž bude moci šéf hnutí ANO nahlédnout do karet konkurentům a udělat si představu třeba o jejich úvěrování nebo si vytipovat adepty pro akvizice Agrofertu. K nekalým praktikám lze zneužít i další mocný úřad, který pod ministerstvo financí spadá – Generální finanční ředitelství. Mimochodem, jak šéfa FAÚ, tak vrchního kontrolora daní by jmenoval i odvolával sám Babiš.

Funkce nic neřeší I když můžeme lídrovi ANO věřit v tom, že politiku nebude využívat pro své podnikatelské zájmy, čisté řešení, které by vyloučilo střet zájmu, není. Podle nového občanského zákoníku se Babiš coby ministr musí vzdát statutárních rolí – kromě postu předsedy představenstva a generálního ředitele Agrofertu sedí podnikatel ještě v sedmi dceřiných společnostech svého holdingu. Otálet s odstoupením prý nehodlá. „Statutární orgány ve všech společnostech skupiny Agrofert opustí, jakmile bude jmenován ministrem,“ vzkázal týdeníku Euro Babišův mluvčí Karel Hanzelka. Střídání ve vedení firmy ale nijak neřeší fakt, že Babiš je dosud jediným akcionářem Agrofertu. A kdo jiný než akcionář by si měl hlídat, jak jeho firma prosperuje a k jakým zakázkám se dostane? Teoreticky by samozřejmě mohl Babiš coby ministr sám sebe vyloučit třeba z jednání vlády a nechat se kvůli možné podjatosti zastoupit. To by snad šlo, kdyby byznysmen přijal křeslo ministra kultury nebo třeba zahraničních věcí, zkrátka něčeho velmi vzdáleného jeho podnikatelským aktivitám. Ale v pozici ministra financí, která je v našem systému ekonomicky nesrovnatelně vlivnější než jakýkoli jiný vládní post? S notnou dávkou nadsázky lze říct, že kdyby se Andrej Babiš jako ministr financí chtěl pokaždé pro podjatost raději vyloučit z jednání, musel by okamžitě po svém jmenování upadnout do kómatu a probudit se z něj po ukončení funkčního období. Pak by to bylo perfektně v pořádku. Snad.

Neprodejný holding Zřejmě nejtransparentnějším řešením by byl prodej veškerých majetkových podílů, a to i těch zahraničních. Připomeňme, že Babiš není magnátem jen v Česku – v zemědělství a chemii úspěšně podniká také na Slovensku, v Německu, Polsku, Maďarsku nebo Číně.

Prodávat se ale Babiš zdaleka nechystá.

A má k tomu dobré důvody. Tak velké impérium, jaké Babiš spravuje, prodat v rozumném čase nejde. Obchodní svět Andreje Babiše je natolik poznamenaný preferencemi svého zakladatele, že na této planetě zřejmě neexistuje nikdo, kdo by byl ochoten vyplatit „prémii za synergické efekty“. Naopak by se našla spousta investorů, kteří by s příslušným diskontem koupili všechno „as it is and where it is“, tedy jak to stojí a leží, a postupným rozprodejem po částech realizovali to, čemu investiční bankéři říkají break-up value. Chybu to má jedinou, i kdyby nakrásně Babiš chtěl z vlaku vystoupit, pak řádný prodejní proces takhle velkého konglomerátu nebude trvat méně než rok. Pokud by se mělo prodávat po logických celcích, kde je možno očekávat synergickou prémii, je to práce na dva až tři roky. Zákon ho nenutí, aby nevlastnil, natož aby prodával pod tlakem a se ztrátou v řádu desítek procent. Takže to neudělá, tak jako by to na jeho místě neudělal nikdo.

Trusty už i u nás Přesto existuje ještě jeden vcelku elegantní způsob, jak se vyhnout nařčení ze střetu zájmů – svěřenský fond. Novinka, kterou k Novému roku zavedl občanský zákoník, je inspirována anglosaským zvykovým právem. Ve Velké Británii a v USA, ale třeba také v Kanadě nebo Austrálii jsou takzvané blind trusty běžným mechanismem, jak se odstřihnout od podnikání, zároveň si ale udržet právo profitovat ze zisků firmy. Zakladatel fondu nejprve vyčlení část majetku a svěří ji vybranému správci, kterému doslova slepě důvěřuje

– sám se vzdává práva jakkoli vstupovat do řízení trustu a být informován o rozhodování managementu. Správce je také zapsán do obchodního rejstříku a jménem trustu jedná a podniká. Zakladatel pak dostává jen pravidelné vyúčtování zisků a ztrát – asi jako kdyby šlo o bankovní účet.

Odstavit sám sebe od podnikání před nástupem do funkce je běžná praxe prezidentských kandidátů v USA. Svůj blind trust měl za posledních padesát let každý šéf Bílého domu a také většina adeptů na tento post. Babišovu případu stojí nejblíže zřejmě americký demokrat Jimmy Carter, který ovládal rodinný podnik dodávající zemědělcům v okolí Plains ve státě Georgia vše od semen buráků až po pojištění úrody a její uskladnění. Když se stal v roce 1977 americkým prezidentem, převedl firmu do svěřenského fondu. Ostatně stejně, jako to před ním udělal třeba Lyndon B. Johnson, který do právní formy trustu převedl svou texaskou televizi KTBC.

Blind trusty jsou rozšířené také ve Velké Británii. Svůj majetek svěřil správci třeba někdejší eurokomisař Peter Mandelson, když se v roce 2008 vrátil z Bruselu do domácí politiky a stal se ministrem obchodu. Dodejme, že Mandelsonovo rozhodnutí nebylo ani tak bohulibé, jako nutné. Etický kodex totiž zakazuje členům britské vlády „finanční zájmy“. Zatímco samotné bohatství nevadí, pouhá možnost zisku nebo ztráty, tedy podnikání, už ano.

Nejoblíbenějším řešením odstřihnutí se od byznysu jsou právě blind trusty. V současné vládě Davida Camerona bylo před třemi lety hned šestnáct ministrů, kteří využívali vlastní svěřenské fondy. Mimo jiné si britští politici blind trusty oblíbili kvůli tomu, že do povinného majetkového přiznání vyplňují v kolonce finanční zájmy jedinou větu – svěřeno trustu. Slepý, který vidí Potíž je v tom, že blind trust nemusí být zdaleka tak slepý, jak by se podle názvu mohlo zdát. Klíčová je postava správce fondu, kterým se zřídkakdy stává najatý manažer bez jakýchkoli vazeb na zakladatele. Příkladem může být zmíněný Carter, který správu fondu svěřil svému poradci Charlesi Kirbovi z atlantské právní kanceláře King & Spalding.

Kirbo sice odmítl nabídku na místo náhradníka v Senátu i post šéfa kanceláře Bílého domu, Carter se ovšem nařčení z protežování lidí spravujících jeho majetek nevyhnul.

V roce 1977 jmenoval ministrem spravedlnosti Griffina Bella, dlouholetého partnera King & Spalding. Také Johnsonův muž Sheldon Cohen dostal post v administrativě – i když přece jen nižší. Stal se ředitelem federálního finančního úřadu IRS.

Ani zásada, podle níž zakladatel nemá žádný přehled o podnikání a akvizicích fondu, nemusí být vzhledem k možné personální provázanosti správce se zakladatelem vždy striktně dodržena. Ostatně nejlépe vystihl fungování blind trustů Mitt Romney, republikánský vyzývatel Baracka Obamy. „Vždy můžete trustu říct, co může a nemůže dělat. Pravidla udáváte vy,“ prohlásil v roce 1994, kdy coby ředitel investiční společnosti Bain Capital kandidoval do Senátu. Samozřejmě se svěřenským fondem v zádech.

Česká ulička Jelikož nový zákoník vymezující svěřenské fondy platí teprve několik dnů, můžeme jen spekulovat, nakolik si džentlmenskou dohodu vyplývající z common law čeští podnikatelé upraví k obrazu svému. Nabízí se totiž hned několik možností, jak by trusty mohly nahradit tolik oblíbené akcie na majitele. Zakladateli i správci může statut fondu zaručit anonymitu. A navíc lze zisky z trustů odklánět třetí osobě. Přímo v zakladatelské smlouvě je možné určit beneficienta, který není totožný se zakladatelem fondu.

Nové právní konstrukty vyplývající ze zavádění blind trustů do českého prostředí každopádně Andreje Babiše prozatím nechávají klidným. „Svěřenský fond není v tuto chvíli na pořadu dne,“ říká magnátův mluvčí Karel Hanzelka. A někteří politologové se pak domnívají, že „na pořadu dne“ nebude nikdy.

„Nevěřím tomu, že by Andrej Babiš skutečně nechal svůj majetek spravovat někým jiným, že se zbaví reálného vlivu kvůli současnému angažmá ve vládě. Jiná věc je, že kvůli politice asi nemá tolik času, a tak řízení určitých věcí někomu předá, nicméně ne tak, aby měl sám svázané ruce,“ myslí si Josef Mlejnek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Kromě čistě osobních důvodů, mezi něž jistě patří touha nevzdat se rostoucího impéria, je tu i ekonomická stránka věci.

Trust je stejně nemyslitelný jako prodej.

Představa, že by Babiš využil nové možnosti svěřenského fondu a převedl do něj všechny firmy a majetkové účasti, je pouze teoretická.

Nikdo na jeho místě by se nevzdal práva rozhodovat o klíčových záležitostech celé struktury nebo jejích jednotlivých součástí z pozice vlastníka. Představme si například rozhodování o fúzích, akvizicích, prodeji, vstupu partnera, likvidaci nebo investičních programech v řádu stovek milionů či miliard korun. Babišovo impérium je živý organismus, není to pár akciových titulů, nějaké dluhopisy, pozemky nebo činžáky, na jejichž správu by se svěřenský fond bezvadně hodil. Zásadních rozhodnutí strategického charakteru je tolik a mají na skupinu takové dopady, že si lze obtížně představit jakéhokoli vlastníka, který by je ponechal na správci, a nesměl by o ničem rozhodovat. Ba v striktní verzi „slepého trustu“ ani o jednotlivých rozhodnutích správce vědět.

Příběh bez happy endu S trochou empatie můžeme konstatovat, že Andrej Babiš ve skutečnosti potenciální konflikt zájmů daný souběhem ministrování a současně vlastnictví jednoho z největších podnikatelských impérií vybudovaných v polistopadovém Česku ani odstranit nemůže. Pokud se nakonec stane ministrem financí, nevyřeší svůj permanentní problém sezení na dvou židlích pravděpodobně vůbec nijak. Všem, kteří se oprávněně domnívají, že koncentrace politické, ekonomické a mediální moci je až příliš svůdná, pak nezbude nic jiného než věřit, že Babišovo podnikání je „průhledné jako lesní studánka“, jak se svěřil webu Aktuálně.cz. Lze jen doufat, že to průzračně transparentní pítko nestojí v lese, kde Babiš sám podniká.

Pokud bude chtít Babiš vyloučit jakoukoli podjatost, neměl by do své nové kanceláře v pražské Letenské ulici raději ani vstupovat. Zákon Babiše nenutí, aby nevlastnil, natož aby prodával pod tlakem a se ztrátou v řádu desítek procent. Takže to neudělá, tak jako by to na jeho místě neudělal nikdo.

O autorovi| Blahoslav Hruška Miroslav Zámečník • hruskab@mf.cz • zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče