Alzheimer je asi málo atraktivní

17. března 2014, 00:00 - Marcela Alföldi Šperkerová
17. března 2014, 00:00

I člověka s rozvinutou demencí můžete po včasné intervenci vrátit zpět domů, říká šéfka Gerontologického centra

Přestože Česko disponuje dostatkem lůžek v nejrůznějších ústavech, chybějí nám terénní služby a kvalitní zařízení, která by se uměla postarat o nemocné s demencí.

Odpovídající péče musí totiž skloubit obě složky: zdravotní i sociální. Tento koncept se ale v zemi nedaří prosadit. Z analýz České alzheimerovské společnosti vychází, že pětadevadesát procent obyvatel v domovech se zvláštním režimem má demenci. V domovech pro seniory je to pětašedesát procent. Ale nikdo je neléčí, přestože si na pobyt doplácejí. Naopak léčebny jsou zadarmo, jenže v nich zase chybí normální kvalita života.

„Řadu let usilujeme o to, aby se dlouhodobá péče poskytovala za stejných podmínek, ať už se zařízení jmenuje jakkoli. Zřejmě je ale tato skupina lidí tak neatraktivní, že pro žádného politika není významné se problémem zabývat,“ upozorňuje Iva Holmerová, ředitelka pražského Gerontologického centra a předsedkyně České alzheimerovské společnosti.

* Objevují se nové negativní trendy? Například snižující se věk, kdy demence propuká?

Neřekla bych, že jde o trendy, ale u mladších lidí je projev nemoci nápadnější. Možná se častěji dochází k diagnóze, protože jde o lidi, kteří potřebují mít určité digitální schopnosti, a život je vůbec náročnější než dřív. Lidem v zaměstnání porucha paměti a myšlení více vadí, takže se zřejmě častěji obrátí na lékaře. Například jedna pacientka, paní Nina Baláčková, onemocněla Alzheimerovou chorobou, když jí ještě nebylo padesát. Líčí svou anabázi, jak obcházela různé lékaře, ležela na psychiatrii, a než se dopracovala k diagnóze, uplynulo hodně času. Nyní již několik let bere léky a žije relativně spokojeně.

* Odhalení nemoci je tak komplikované?

Spíš se na ni nerado myslí. U mladého člověka se říká, že má na ni ještě čas a že je jen přepracován. U těch starších se zase říká, že už má na zapomínání věk.

* Je pravda, že Alzheimerova nemoc postihuje častěji inteligentnější část populace?

Ne. Vyšší intelekt je ale kompenzačním mechanismem. Chytřejší lidé v testech skórují mnohem lépe. Takže nemoc mnohem lépe maskují, což je špatné pro lékaře a nebezpečné pro včasné nasazení terapie. V Česku neexistuje dostatek zařízení, která by dokázala kvalifikovaně pečovat o lidi s demencí. Nečasova vláda sice deklarovala, že dlouhodobou péči, která propojí zdravotní a sociální služby, nastaví. Vznikl věcný záměr zákona, ale ten pak zmizel.

* Co se s ním stalo?

Dal se k ledu. Šlo o pokus, jak propojit sociální a zdravotní péči a zajistit ji i v domácím prostředí. Návrh byl polem k diskusi. Jenže ministři práce a zdravotnictví jen podepsali memorandum a tím to skončilo. Oba resorty přestaly totálně komunikovat. Jeden si připravil dlouhodobou péči zdravotní. Řeklo se, že po akutní péči perspektivní pacienti půjdou na následnou a ti ostatní, staří, na dlouhodobou. A že následná péče má trvat dva měsíce a dlouhodobá tři měsíce. Návazné služby mělo řešit ministerstvo práce a sociálních věcí. Jenže to se nestará o nemocné lidi. Takže mezera mezi resorty se zase rozšířila. Akutní péči umíme dobře, ale jakmile skončí, není už nic. Naše čísla ukazují, že v domovech pro seniory není možné sehnat lékaře, třetinu klientů neviděl prakticky celý rok.

* Kolik stojí zdravotní péče o pacienty s těžkou demencí?

Pokud jde o ústavní prostředí, je to v každém případě daleko více než tisíc korun denně. Zdravotní pojišťovny financování podceňují. Systém je ale pokřiven z mnoha stran. Máme mnohdy nekvalitní léčebny, ale podíváme-li se na jejich rozpočet, je jasné, že služby lépe ani zajistit nejde. Má-li být péče kvalitní, individualizovaná a návratná, aby nešlo jen o uložení člověka na postel, dosahují náklady patnáct set až dva tisíce korun denně. Pojišťovny platí kolem tisícovky, trpí tedy kvalita. Financování dlouhodobé péče je deformováno i tím, že je ve zdravotním sektoru hrazeno ze zdravotního pojištění. Rodiny, které uloží svého příbuzného do léčebny, nemusejí nic doplácet, a ještě jim zůstane důchod. V sociální sféře jsou zase domovy pro seniory nebo se zvláštním režimem, kde pobývají stejně nemocní lidé, ale ti si platí pobyt, stravu, služby. Musí jim sice zůstat patnáct procent z důchodu, z toho si však ještě mají doplácet na léky. Často nemají ani na léky proti bolesti. A zdravotní péče je tam naprosto nedostatečná.

* Ale řešit se to přece musí. Vždyť počet lidí, kteří potřebují dlouhodobou péči, poroste, a nemusí jít jen o případy demence, ale třeba nepohyblivosti nebo stařecké křehkosti…

To je pravda. Ale je fakt, že lidé s demencí budou potřebovat více ústavních služeb. Moje maminka, které je 83 let, špatně chodí, ale hlavu má v pořádku, a tak se péče o ni dá zorganizovat. Respektive si svůj život velmi dobře organizuje sama. Ale má-li člověk demenci, nic si nezařídí. Dlouhodobou péči potřebují například i lidé po cévní mozkové příhodě, úrazech, křehcí, ale ta by měla být spíš zajištěna doma s ohledem na příbuzné. Aktivní roli by měly hrát obce a neformální vztahy. Tyto trendy se nyní pozorují v Evropě. Jako velmi výhodné se zdají i technické formy podpory. Čili taková chytrá domácnost, kdy si člověk prostřednictvím touch screenu zavolá pomoc či jiné služby. Ale bez sousedské výpomoci, podpory lidí v obcích či dobrovolníků a samozřejmě i kvalitních profesionálních služeb to prostě nepůjde. Zatímco u nás mám pocit, že to stále děláme naopak.

* Loni v létě se spustil projekt zdravotně-sociální péče, do něhož bylo vaše centrum zařazeno jako pilotní program. Co bylo cílem?

Měli jsme na základě našeho účetnictví propočítat, kolik stojí jednotlivé typy služeb, a dojít ke stanovisku, jak podle nás vypadá kvalitní péče. Nakonec se ale nic neudělalo.

* Proč projekt exministr František Koníček zastavil?

Nevím. Projekt byl ambiciózní. Chtěl zprůhlednit všechny toky ve zdravotnických i sociálních službách. To má ale mnoho odpůrců. Možná by se pak ukázalo, že opravdu nepotřebujeme tolik oddělení či lůžek. Když vám někdo garantuje dobrý paušál, hodí se postavit si vlastní oddělení následné péče. Ta se nám teď množí jako houby po dešti. Možná by se dokonce ukázalo, že některá zařízení mají za stejnou péči více než jiná. Jedni bohatnou a o průhlednost pochopitelně moc nestojí, zatímco ti druzí si toho moc neprosadí.

* Myslíte, že by v hledání řešení pomohlo pojištění dlouhodobé péče?

To je na politicích. Musejí ale přijmout premisu, že služby něco stojí. Jestliže dáváme půl až jedno procento HDP do dlouhodobé péče, a ve Skandinávii dávají čtyři až pět, je to velký rozdíl. V návrhu zákona byl zakomponován case manažer, jehož úkolem je zastávat zájem pacienta a zorganizovat mu služby. Je známá teorie, že spoustu věcí nezkontrolujete. Takže kontrolovat využití příspěvku na péči není vůbec efektivní. Ale organizovat služby s využitím příspěvku je pozitivní přístup. Kvalifikovaný pracovník posoudí možnosti klienta. Když se rodina stará, dostane příspěvek. Za měsíc se jde manažer podívat, jak péči zvládají. A když nestíhají, nabídne jim, jaké služby může zajistit. Tím pádem se roztočí kolo poskytování služeb. Netvrdím, že je to ideální řešení. Existuje spousta způsobů. Ale tady byla snaha oba světy propojit, ovšem záhy se v podstatě rozpojily.

* Provozujete Gerontologické centrum, kde se vám zdravotní i sociální složku podařilo skloubit. Jak se vám daří získávat peníze na provoz?

Naše centrum vzniklo v roce 1991 jako zařízení městské části Praha 8. Máme štěstí, že místostarostky či radní zodpovědné za zdravotnictví a sociální věci, byť pocházely z různých stran, nám vždy byly nakloněné. Díky tomu máme část rozpočtu z městské části, z něhož můžeme financovat například provoz denního centra nebo osobní asistenci v domácnostech. Provozujeme také menší lůžkové zařízení pro pacienty s rozvinutou demencí nebo k rehabilitaci po úrazu nebo operaci, které je financováno ze zdravotního pojištění. U nás ale nemáme dlouhé pobyty. Když člověka zrehabilitujeme či doléčíme, snažíme se ho rychle vrátit do domácího prostředí, byť má demenci. Samozřejmě mu zajistíme služby a podporu doma. Myslím, že by nás pojišťovny mohly mít rády. Nesetkáváme se s nějakými sankcemi.

* Když někdo trpí těžkou demencí, už asi ale nemůže být doma?

Záleží na rodině, jejích možnostech a vůli. Poskytujeme i paliativní péči. Pacient přichází v těžkém stavu, což může znamenat, že se dostává do terminálního stadia demence. Nebo je ve střední fázi a onemocněl či je po operaci. Po rehabilitaci jej můžeme poslat zase k rodině. Třeba jsme přijímali pána, o něhož pečovala paní pohybující se o dvou francouzských holích. Pán se dosud sám obouval, ale najednou to nešlo a jeho paní mu pomoci nemohla. Banalita, ale přitom důležitá. Pána jsme přijali, nasadili jsme mu léčbu, za pár týdnů propustili a už rok a půl o něj paní zase pečuje doma. I lidi s rozvinutou demencí můžete včasnou intervencí vrátit do původního života.

* Kolik u vás klienti doplácejí za pobyt?

Máme zdravotnické lůžkové zařízení, takže hospitalizovaní lidé nepobírají příspěvek na péči. Přispívají si eventuálně na pobyt formou daru a až po jeho skončení. Doporučujeme částku kolem tří set korun za den. Máme hodně personálu, snažíme se o kvalitní služby. Pojišťovny nám platí mezi tisícem a 1200 korunami, což zdaleka nepokryje všechny náklady. Jsme proto vděční za podporu našeho zřizovatele, která umožňuje tyto služby poskytovat v dané kvalitě. Další služby, jako například denní stacionář, který stojí od dvou set korun na den, si lidé hradí právě z příspěvku na péči.

* Takže zdravotnický resort nechce hradit léčbu v sociálních ústavech, protože nedostává od druhého resortu příspěvek na sociální péči?

Ano, pak tam není potřebná zdravotní péče. Naopak když zdravotnická zařízení poskytují péči nesoběstačným, zase se zastaví příspěvek na péči. Je to bludný kruh, naschvály obou resortů. Když například hospitalizujeme pacienta, děláme mu všechny testy. Posoudíme mentální funkce, soběstačnost, mobilitu, depresivitu, riziko dekubitů, pádů atd. Ale nakonec jsou veškeré testy úplně k ničemu, protože úřad práce, který posuzuje nárok na příspěvek na péči, chce člověka vidět v domácím prostředí. Takže ho musíme byť na den propustit domů. Tam se sociální pracovník nemocného s demencí ptá, jestli si třeba uklidí. On pochopitelně řekne: uklidím, uvařím, ještě o maminku se postarám. To je taková skrumáž problémů, že se to opravdu těžko vysvětluje. Je to nepochopitelné. Mocní o tom nechtějí slyšet a péči o své blízké si díky své moci nějak zařídí. Když se to pak někdy týká jich samých, už mocnými nejsou.

Mocní o tom nechtějí slyšet a péči o své blízké si díky své moci nějak zařídí. Když se to pak někdy týká jich samých, už mocnými nejsou.

O autorovi| Marcela Alföldi Šperkerová, alfoldi@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče